Co já vlastně mohu napsat o tmě kromě toho, že se moc v lásce nemáme?
Otočme téma: kdy je tma žádána?
V mém případě při sledování filmů či poslechu hudby, protože tma napomáhá upadnout do jiné dimenze. Naštěstí nemám problém jít po hororu na toaletu po tmě, beztak si nikdy nerozsvěcuji, protože šmátrání po vypínači zdržuje, ale tma mi vadí principielně. Nevím, do čeho šlapu, tma všechno zkresluje a napíná smysly, které jsou přes den utlumené, a to je nesmírně protivné. Člověka to nutí vyhledávat podněty, které neexistují a které jsou účelně usazené v hloubi mozku: zbytečné informace a ještě zbytečnější otrava.
Ale proč jsem se rozhodla pitvat zrovna tmu. Měla jsem živý sen: jdu ráno krmit koně, samozřejmě žádný měsíc, žádná jasná obloha, nejhorší a nejhnusnější druh tmy, kdy zakopáte o vlastní nohu, kořeny vám podrážejí nohy, větve kradou čepici a boty kloužou na kamení. Co metr, to vulgarita; no vopruz největší. Jestli vás napadne baterka, tak ano, jednou za měsíc si ji vezmu, ale většinou to je „dodneška jsem to prošla, projdu i teď...“
V mém snu jsem hluboko ve tmě slyšela kroky. Pravdou je, že nemířily ke mně, ale byly tam a byly blízko. Občas si daly pauzu, protkanou jiným neběžným zvukem, ale poté, co mi připadalo, že už „to“ je úplně všude kolem, jsem se prostě obrátila a s větou „sorry, koni“ jsem zamířila domů. Dobrmanku jsem zrovna s sebou neměla, možná proto jsem zvolila návrat, než abych celou tu štreku řešila, cože to kolem „chodí“. Emoce znechucení, prostě mi silně vadilo, že nemám šanci určit, co se kolem děje. A právě v tom je tma debilní.
Včera odpoledne mi chcípl MP3, baterka se rozloučila, a já výjimečně obskakovala hajtru bez hudby. A všimla jsem si, že herka něco řeší, tak jsem v pohybu zpomalila a zaměřila jsem smysly stejným směrem. A slyšela jsem to: rádoby kroky, nepravidelné „dup... dupity... dup“, občas pauza, pak jakési šustění jakoby o pletivo a zvuky umělé hmoty, takové to jako když spadne a rozsype se „mikádo“.
A tak jsme oba s koněm stáli a špicovali uši, protože skrz husté roští vidíme prd oba. Přišlo mi to ohromně legrační, jak se předháníme, kdo první identifikuje původ „kroků“, a kůň si hrál na bubáky: varovně frkal a několikrát jakože utekl. Zvuky poté samovolně odezněly. Dodělala jsem nahoře svou práci a zamířila domů. Cestou ze dvora stáje jsem potkala holčinu v gumovkách, jak zeshora nese plastové tyčky na ohradník, což tutově byl jeden z těch zvuků, a právě její holinky jistojistě vyrobily hlubokou odezvu kroků. Vzpomněla jsem si rázem na svůj sen a záchvat smíchu jako vrata. No vychytaná souhra náhod, protože za normálních okolností bych si daný sen vůbec nevybavila.
Ovšem jestli mi něco vrtá hlavou, tak obdobná situace vzniklá za skutečné tmy. No to bych asi opravdu nahoru nešla, hahaha. Možná kdybych s sebou měla psa a ten by začal ve tmě na něco řvát, tak bych nahoru frčela kosmickou rychlostí ve snaze dobrmanku zajistit, abych do konce života nemusela náhodné osobě platit nemocenskou:o) Ale jinak asi fakt ne. Sorry, koni... ale tma opravdu moje kámoška není. Muhehe.
Daja Swito
vyhihňaná ze tmy. No nejbáječnější jsou chvíle, kdy ve stáji šmátráte po kabelu od světla a sáhnete do spícího kocoura. Je nadšenej... hujaháááá:o)
Ta "lepší" verze rádoby tmy. Click:o)