Jisté přísloví praví: alkohol metla lidstva. Český všeumětel a génius všeobecně Jára Cimrman formulaci alkoholu vykreslil podstatně výstižněji: chlast = slast.
Ale jak pro koho.
De facto proti alkoholu nic nemám. Nekritizuji ho, nebojuji proti němu, nepovažuji ho za faleš, co se týče pocitů, a že je svádějící k hýřivému stylu života... No a co? Každý ať si se svými libůstkami zachází, právě a jen jak je mu libo.
Mně alkohol jako takový nechutná. Vůbec. Ano, někdy si dám pivo; v parných dnech anebo při opékání prasátka se jedná o baštu, jaké není rovno, ale takových dní je opravdu poskrovnu. Tvrdým alkoholem nepohrdnu v souvislostech, kdy je jeho použití více než vhodné, tedy na pařbách a na akcích, kde je ono nepatrné zahození vlastní důstojnosti na místě. Sklenička šampaňského je perfektním prostředkem pro odblokování zábran a člověk nechá nahlédnout do svého druhého já s vědomím, že v takto podroušeném stavu se nad jeho chováním nikdo nepozastaví. Třetí odvětví alkoholu, víno, však nemusím vůbec. Je mi odporné, nezávisle na faktu, jedná-li se o suché, polosuché anebo modré či dobré. Požít jeden jediný hlt, bleeee... A jakmile se člověku zdárně podaří tu věc vypít až do dna, konečně, zpravidla se okamžitě najde dobrodinec, který v nadšení dolévá další a další.
Došla jsem k názoru, že alkoholový požitkář není s to pochopit, že existují lidé, kterým deriváty zkrátka a jednoduše nechutnají, že k nim naopak cítí hluboký odpor. A tak dochází k situacím, které osobně považuji za tragikomické, a zároveň za velmi deprimující. Třeba sklenička (skleničky) tzv. "na chuť": kdosi i za vás usoudí, že je vhodná chvíle požitek z dobrého pokrmu obohatit vhodným prostředkem ke trávení, na stole se záhy objeví pár kapek becherovky, například, a aby jeden nevypadal jako trucoun, tak do sebe po dobrém jídle musí tu odpornost nalít, aniž by poté hodil výmluvný obličej jasně dokazující "příjemnost" celého aktu. A můžete donekonečna vysvětlovat, že zkrátka a jednoduše "NECHCI"...
Co však bytostně nesnáším, jsou paradoxně předsudky proti alkoholu. Zarytí abstinenti, kteří z principu pohrdají vším, co zavání chlastem. Vyčtou vám kteroukoliv požitou kapku za posledních X let, poukazují na nehody zaviněné vlivem alkoholu, brojí proti hospodám i proti mejdanům, přestože mejdlo jako takové nemá v popisu práce "pití alkoholu = nutná povinnost". Otravují tím život nejen sobě, ale i tomu druhému, a zároveň se ochuzují o vzácné chvilky, kdy se z protějšku vyklube roztomilá číča, která má máloco společného s onou strohou a důslednou slečnou, vyzařující absolutní soustředěnost a fluidum dokonalosti za (skoro) každé situace. A právě ono "skoro" dělá život zajímavějším.
Horko těžko pak pro sebe nalézám vhodnou škatuli. Abstinent jasně nejsem, ale když už si dám do zobáku, mám na pár let dopředu vybráno, a to aniž bych v jakékoliv formě alkoholu našla zalíbení. Což se týká i zmrzlinových pohárů, pudinků, cukroví a italských buchet. Nalijte do nich frťana, a já už si nepochutnám. Bonboniéry plněné likéry jsou humáč největší, taková škoda čokolády...
Ale výjimka potvrzuje pravidlo: rumový punčák a rumové pralinky. Mňam, mňam, mňam.
Daja Swito
snesitelná forma abstinenta
