Jeden ze tří důvodů, proč tak strašně nerada jezdím koňmo ve vysoké trávě. Alergie (příčina č.1) je jasná: čím vyšší tráva, tím větší dušnost a tím libovější astmatický záchvat. Druhý důvod bývá ten, že vysoká tráva zpravidla někomu patří a ten někdo ji nemá na dívání /pastvina, seno apod./. Mno a bodem tři jsou právě srnčata.
Před lety jsme na jedno šlápli (tedy Fin). Srnče zakřičelo jako dítě a netřeba dodávat, jak je takový zvuk nepříjemný, a jak nepříjemné jsou otázky „ublížili jsme mu hodně?“ Pak nastává seskočení z koně, a protože ten stihnul leknutím popoběhnout, tak i pátrání ve vysoké trávě (pro alergika opravdu luxusní záležitost). A najděte v trávě srnče...
Onehdy jsem ho objevila: zalehnuté, ani nedutalo, a musela jsem vyvinout hodně úsilí, abych jej donutila se zvednout a popoběhnout, abych viděla, je-li pohybu schopné, a to vše, aniž bych se ho dotkla. Vypadalo v pořádku, hopkalo po všech čtyřech, možná opravdu zakřičelo z úleku. Ale co kdyby tomu tak nebylo? Dokázala bych ho z milosti zabít, kdyby bylo zmrzačené?
Pochybuji. Šlápnout na hlavu užovce plazící se po silnici a tahající za sebou rozjeté tělo - budiž: ale usmrtit poraněné srnče? Brrr. A po poslechu historek se sekáním trav při senoseči tuplem.
draace
Srnče na snímku bylo sotva týdenní, velikost králíka.
Schované v trávě vedle cesty v lese.
Škoda, že jsem nemohla použít blesk, na makro focení už byla tma.
