Neumím cizí jazyk.
Ano, je to tak. Kajícně se přiznávám, že člověkem jsem pouze jednou. Pokud by se do této kategorie daly zapsat pokusy, aneb které jazyky jsem aktivně zdolávala, tak bych byla bohatší o člověka ruského, anglického a německého. Ale obávám se, že v případě nutnosti bych ze sebe vydolovala maximálně pozdrav plus kouzelný úsměv jakožto bonus.
Proč na tohle téma narážím? Ani ne kvůli tomu, že jakmile budu přestěhována do Prahy, zahájím ofensivu vůči svým jazykovým mezerám; spíše bych ráda vhodila v éter úsměvnou historku o nutnosti znalosti cizího jazyka. Pravdou je, že nejdéle v hlavě setrvaly zásoby pobrané na základní škole, ale pokud nejsou často využívané, postupně vymizí. Na první střední jsem zvolila anglinu, ale po vyhoštění a následném nástupu na jinou střední jsem opět byla začátečník: bohužel zbytečně. Abyste byli v obraze: po sérii průšvihů na první střední mne šoupli na dvouletý obor, ze kterého jsem musela skládat rozdílové zkoušky na tříletý obor, ze kterého už bylo možné složit zkoušky pro vstup do pětiletého. Tudíž jsem během těch pěti let figurovala ve třech různých třídních kolektivech, ve třech různých osnovách a posléze ve dvou světových jazycích, jež se střídaly jako houby po dešti (naštěstí pro získání maturity nebyly prioritní). Výsledný efekt? Školu jsem opustila s postem „lehce pokročilý“ (němčina, angličtina) a tyto chabé znalosti vzaly v průběhu let dalších za své. A snaha učit se alespoň anglicky padla po ročním kurzu nákupem mého prvního koně...
Ale zpět k původní myšlence toho zápisku. Má oblíbená němčina...:o) V týdnu se mi na stole poněkolikáté objevila faktura s německým textem. Párkrát jsem ji zkusila nenápadně vrátit na centrálu, v naději, že se jí ujme německy hovořící kolegyně, ale ta důra se mi stejněkrát vrátila (faktura, nikoliv kolegyně). Tak teda jo... Co jiného mi zbývalo. Jala jsem se fakturu „řešit“ a ve výkonu práce mne zbrzdil fakt, že jsem netušila, z jaké země pochází (bylo nutné ji zavést do adresáře obchodních partnerů). Jediným vodítkem bylo písmeno „CH“, u kterého jsem si nebyla až tak úplně jistá, jedná-li se o zkratku státu... Tušila jsem Švýcarsko a hlavně to opravdu byla nefalšovaná němčina, takže jsem se pokusila obligátní metodou pokusu a omylu najít rozřešení na netu. Hahahaaaaaa.... Jak naivní představa. Pokud se domníváte, že na webu naleznete všechno, tak vychladněte předem. Ano, o Švýcarsku mraky materiálu, ale ty zatracené zkratky ve spojení se směrovačkou nikde. A už jsem zuřila a po další sérii bezúspěšných pokusů jsem poslala SMS na opačný konec republiky, jestli je CH opravdu Švýcarsko... A ono bylo. Hurá.
Pointa? Zabila jsem tím tolik času, rozmasakrovala jsem klávesu „enter“ a vyvztekala jsem asi kilo potu. Výsledek? Po zadání písmene CH ve spojení se směrovacím číslem v adresáři samovolně vyjelo „Schwitzerland“. Měla jsem pocit, že milou fakturu asi roztrhám a sežeru.
Pointa 2? Neuběhly ani dva dny a faktura se zrušila, protože tahle měla sloužit pouze jen jako dodací list s tím, že fakturace bude provedena českou mateřskou společností oné švýcarské firmy.
Takže šprtejte cizí jazyky, budou se vám hodit. Muhehe.
Daja Swito
se svou osvědčenou frází „Rufen Sie bitte später“... hujahááááá