O pláči lidském...

Lidský pláč je jedna velká zvláštnost; opovrhovaná i zneužívatelná, ulevující i drásající, záleží na úhlu pohledu. A je úplně fuk, jedná-li se o brekot ukřivděného dítěte, řev hysterky rvoucí si vlasy anebo zadřené hrdlo před oxerem, který možná jednou s Finem skočím, aniž bych před odskokem umírala strachem.

Tíha emocí je totiž pěkná sviňa.

Že chlapi nebrečí, slýcháváme odmala. Taková volovina... Bulet je naopak potřeba: jak jinak v sobě uvolnit nahromaděné emoce? Nijak nezáleží na původu pláče: nefalšovaně temná citová beznaděj...zoufalství...křivda...lidské zlo; anebo příjezd Rohirů na Pelenor či Železníkova poslední Velká Pardubická, což na zničení dvou kapesníků bohatě stačí mně:o) Emoce sice umělá, leč neutuchající.

Dalším zvláštním artiklem je dojetí. Když vám přivedou sedmimetrákové zvíře do bytu, aby s Vámi oslavilo narozeniny, zkuste se jenom usmívat. Anebo vzpomínkové emoce: tři dny spaní v pokoji plném nikotinového kouře – napěchovaná sentimentalita. Fotografie momentů, které Vaším životem prošly zběžně a nevýrazně, a přesto se Vám pořád vrací do snů. Příchuť parfémové něhy. Hudba nasycená atmosférou, která Vám rozsvítí paměť natolik, že člověk netouží po ničem jiném, než to zažít ještě aspoň jednou:chuť rachejtlí u jezera, krutě zeboucí chodidla na výpadovce Brno – Praha, koncertový kouř, hlas kosmické dispečerky před rozjezdem horské dráhy a dupot bílých ponožek při Dangerous. Skandování pod okny, pach německých nádraží, která byla na přespání podstatně levnější než youth hotely; a Praha v oparu sluchátek, plná nenabažitelné svobody, naservírovaná únavou týden nespajícího jedince s doušky vltavského nábřeží.

Vida. A mně dneska bohatě stačí prachobyčejná koňova nudle.

Plačte. Plačte i tehdy, máte-li ze sebe radost; aby až vám bude podstatně hůř, nebylo z čeho brát, co se týče potlačovaných emocí. A já si jdu pustit frkot na Pelenoru, abych přehlušila tlak ze sopelu mého kašlajícího řehtáče.

Daja Swito
rozpolcená až na půdu