O Velikonocích
Mno, jak začít...
Jednoduše: jedny z nejskvělejších Velikonoc, které jsem kdy měla tu čest zažít. Hahaha... i když můj naprosto bravurně vymyšlený a zrealizovaný plán „A“, kdy jsme na střeše dědečkovy kůlny zdatně odráželi útoky vytrvalých koledníků, majíce kromě celodenní svačiny i vlastní střelivo a kyblík na čurání ve větvích bezu... Já totiž nenávidím Velikonoce. A to z hloubi duše. Při Velikonocích mi na čele nabíhá zlověstná žíla a hladina mého adrenalinu notně překračuje povolené normy. Být po mém, tak vyrážím do ulic ve společnosti vrčícího dobrmana s obojkem pobitým stříbrnými hřeby, a co pomlázka, to jasný útok... (Na pomlázku, nikoliv na děti. Teda jak kdy...)
Těžko odhadnout, kdy se do mě odpor k tomuto „svátku“ zaryl natolik hluboce, že jej nelze vymítit ani „racionálním“ uvažováním. Ano, několikrát jsem se pokusila být doma, otvírat koledníkům, být na ně milá, přestože se mi na obličeji z toho umělého úsměvu dělala křeč... Prostě to nefunguje. Už jenom ty kecy, že Velikonoce jsou svátkem hlavně proto, že je povoleno bít ženy, ve mně probouzejí chuť vraždit, a vzpomínky, kterak jsem byla brzy ráno násilně vytažena z postele a vyšlehána, mne vytáčejí k nepříčetnosti. Jestli někdo někdy čekal, že budu pištět a honit se jako debil s koledníkem, který si plete pomlázku s rákoskou, tak to se tedy šeredně spletl. Těm menším už alespoň krvavě řeknu „opovaž se!!!“, než jim tu věc zlomím a vhodím do kontejneru. Ano, mám s tím problém, protože valná většina mého okolí se v den Velikonoc vyžívala v bití, nikoliv v pošlehání, a pokud se v den mých patnáctých narozenin musím plížit brzo ráno oknem pryč a jsem banálně polapena, tak ze mě tu dávnou potupu nikdo neseškrábe, ani kdyby se na Velikonoce posrali všichni svatí. Při výrazu „Velikonoce“ se mi rozhodně nevybaví ani zajíčci, ani kuřátka, ba ani moderní forma čokolády: já v tom vidím zakořeněnou potupu, ponížení, posilování mužského ega a především stupidní druh výměny vajíčka za výprask. Chceš vajíčko? Tak jo... flák, a máš ho mezi očima a už se sem nikdy nevracej. A myslím to smrtelně vážně, protože jestli ještě jednou přijdeš a budeš machrovat tou věcí...
Pokusy vyrukovat na mne s pomlázkou v naivní představě, jakýže to bude vynikající fór, protože draace nesnáší Velikonoce, skončily nezdarem. Já to prostě nikdy nepřekousla, akorát to zbytečně vyústilo ve scény, ve kterých dominovala více moje letitá averze, nežli zdravý rozum. Jsou věci, které prostě nejsem s to změnit. Ano, možná se za určitých okolností všemi silami donutím tvářit alespoň neutrálně, když už ne příjemně, ale v nitru to bude akorát jiskřička pospíchající po doutnáku. Prostě ne. Nemůžu. Nikdy nebudu otevírat koledníkům, nikdy jim nedovolím položit na mě pomlázku. A pokud jo, tak místo vajíček odveta v podobě paintballové pistole. Ta taky umí barvičky...
Argumenty typu „tebe fakt nikdo nevyšlehal? za tebou fakt nikdo nebyl? a není ti to líto? to je přece strašně smutný... to akorát uschneš... a zestárneš...“ jsou fakt směšný. Pindy starý Mindy. Protože kdyby to byla pravda, tak po mně v každé hospodě nechtějí občanku, jestli už mi bylo osmnáct. Takže nevěřte tradicím, vajíček se ode mne také nedočkáte... a v Máji se sejdeme pod břízou anebo pod rozkvetlou třešní, hujaháááá....:o)))
Daja Swito
těžce neVelikonoční jedinec