o Kitty
Mno, tak tuhle kapitolu bych měla zviditelnit a nechat problikávat, aby uhodila do očí polovinu národa. Kdo je Kitty?
Kamarádka. Ale ne ledajaká kamarádka. Výraz „kamarádka“ má totiž v souvislosti s Kitty odér něčeho nepopsatelného, slovně nevyjádřitelného a natolik emotivně vrytého do nitra, že není reálné „to“ adekvátně vyjádřit. Muhehe. Poznaly jsme se před lety... Před kolika lety? Před hodně lety. Paradoxně u další mému srdci blízké osoby (u Miruš v BB), ač jen „dopisově“. Miruš v mé a v DJM přítomnosti otevřela dopis od jedné Jacko fanynky... A o několik týdnů později přišel dopis i mně, hahaha. Asi náhoda. Anebo osud?
Takže jsme si s Kitty psaly, zběsilá pošta Čechy-Morava. S Kitty jsem se vůbec poprvé urvala k akcím typu „pojedeme do Prahy, to nevadí, že nemáme kde spát, to nějak dopadne“, s Kitty jsme měly svou barevnou fotku na titulce Blesku, s Kitty jsme byly v přímém přenosu vysílání TV Nova. S Kitty jsme zatěžovaly českou poštu neuvěřitelnými podobami korespondence. Kromě stohů počmáraných papírů (a opravdu to byla kila váhy) jsme plodily bizarní obálky, psaly na veškeré materiály, na které psát šlo, posílaly jsme si dárečky, suvenýry, atrapy, vtípky... I piškvorky a lodě máme již několik let rozehrané. Kitty veškerá má poštovní umělecká díla suverénně převálcovala v den, kdy mi od ní došel list. Jako listy chodily často, bo po slovensky se „dopis“ řekne „list“. Ale tohle byl list z javoru, nefalšovaný pravý stromový list, na němž byla přilepena známka, adresa a pozdrav. Dodnes mi rozum nebere, že to pošta vzala a doručila, a je to jeden z mých nevzácnějších exemplářů puberty. A že s námi mlátila, potvora jedna...
Kromě dopisů, kdy jsme si informace sdělovaly různými styly (pozpátku, arabsky zprava doleva anebo psaním vět do spirály, morseovkou apod.), došlo i na nahrávání záznamů zvukových a samozřejmě jsme si telefonovaly, z budky. Nezapomenu na mega trapas, kdy jsem nadšeně hulákala na druhý konec republiky v domnění, že ten „děcko-přízvuk“ je Kitty, a ona to byla spolubydlící... Nezapomenu na absťák v den, kdy uuuž měl přijít dopis z Opavy, nezapomenu na odepisování během vyučování, kdy jsem do malých čtverečků sepisovala všechno možné, co se kolem dělo, včetně říkanek a malůvek Máři, který seděl za mnou. Nezapomenu na Bambina, Huga a Kozu Lízu Metalízu, nezapomenu na výměnu závěrečných předmaturitních prací (mně přišly „závodní jídelny“:o), nezapomenu na všechny ty vlaky, co nám pravidelně ujížděly, nezapomenu na ksichtové roušky a „The sound of silence“ u vánočního stromečku. Nezapomenu na divoké půlnoční sáňkování od paneláků k babičce na The Wiz, kdy mi bez čepice omrzlo pravé ucho, nezapomenu na noční pochod s Hujerem po tmě lesem, nezapomenu na svůj silvestrovský mega opar a na páchnoucího bezdomovce brněnského nádraží. A především nezapomenu na vídeňský Bahnhof, kde jsme se viděly naposledy a kde jsem i přes snaživé přemáhání bulela jako želva v předtuše, že se asi vidíme naposledy face to face.
A asi že jo. Cesty se rozdělily, už to nebyla jenom republiková vzdálenost. I Kittulina svatba mi byla časově odepřena, v té době jsem vězela kdesi na UKR. (Jako chápete to? Tolik let pošty „já se stejně nikdy nevdám“, a ona to takhle zkazí...:o)))
Jakýsi vnitřní truc mě často nutí si dupnout a mysl dumá, jestli by nestálo za pokus „nějak“ zdárně tuhle smyčku osudu přetrhnout, nebo jenom na ní udělat drzý uzel, a zazvonit někde v Austrálii u dveří, a počkat si na ono nevěřící ticho... Co by asi tak byla první věta? Ode mě mlčení, bo já bych asi už bulela, a na opačné straně zřejmě užaslé a nechápající.....„Dajan???“
Daja Swit
Neodcházejte z kina – pokračování zítra:o)
Kitty & draace