jarní únava v ZOO: lidi
I takhle může vypadat jarní únava. Od rána řešíte, zdali do ZOO či nikoliv, protože na opačném konci Prahy je pod mrakem a fouká ledový vítr. Následující sebevražedné cestování linkou 112 už je svým způsobem „klasika“, bez které se návštěva ZOO prostě neobejde. Kupodivu nám oči z důlků nelezly… muhehe…
Moje počáteční výhrady ke všemu, co bylo akutně menší než já, za to ale podstatně hlasitější, navíc s rukama plnýma nestabilních zmrzlinových kopečků anebo útočících hraček, mi záhy byly vytknuty. Prý proč jsem na „děti“ (zde zvuk zvracení) tak ošklivá…
No byla jsem. Obzvláště na toho šišlajícího smrada, co mi několikrát málem foťákem vyrazil zuby (mým foťákem, když se mě pokaždé snažil podběhnout), jsem měla spadeno, a jeho štěstí, že notně narostlý tatínek se vždycky díval. Na holčičku, která ke gestikulaci potřebovala deset metrů čtverečných prostoru, už jsem nevraživě houkla „udělej to ještě jednou a hodím tě přes plot“, ale pak se ukázalo, že celá skupina mluví německy. A potomci zřejmě nedoslýchavých rodičů (a prarodičů – nutné podotknout) jsou s ohledem na svůj IMPOZANTNĚ hlasitý projev absolutně nejhoršími návštěvníky ZOO. Já bych to nenápadně házela zvířatům (aspoň by se bylo na co dívat, taková lehce morbidní akce u lvů, třeba…).
Proč vlastně ZOO nemá vyhrazené speciální hodiny pro nehlučné, slušně vychované a pozorné návštěvníky? Proč musím v pavilónu goril poslouchat „podívej se, Leničko, to je opička, ta je ale veeeelikáááá“ anebo u netopýrů „to je lítající myš, Jiříčku…“? Proč musím sledovat bandu debilů, kteří fotí přes sklo mobilem, nebo kapesním kompaktem zvířatům do očí vmetají blesk? Proč mi vozíky a kočárky přejíždějí nohy, když je oj anebo madlo z jedné strany zmítáno smečkou psů a z druhé matkou, která po telefonu řeší, kdy se Jeníček naposledy posral? Dále „ukázkový tatínek“, násilně tahající vřeštící dítě k atrapám obrovských mravenců, kdy holka hystericky ječela a matka pro změnu taky, ale na adresu otce „tak ji nech, néé?“… a v neposlední řadě prcek řítící se nebezpečnou rychlostí z kopce na plastové motorce. To prostě kolem vás projede jako namydlený blesk čtyřleté dítě, udělá to „bzzzzuuuuum“, zmizí v davu lidí, aniž by za ním utíkalo cokoliv jako „dozor“, a vy napjatě očekáváte, zdali se na konci prudkého kopce neozve „BUM“ a následně řev, který vám pohladí vaši škodolibou dušičku. S dodatkem „a dobře mu tak“, smradovi…
Mimochodem, toho kluka hledali rozhlasem ještě hodinu poté. Náramně ráda bych poznala rodiče, kterým „takhle“ zmizí dítě.
Miluju ZOO. Sice to byla nejhorší návštěva v historii, ale můj vztah k ZOO se tím nemění. Viděla jsem Kambu, peroucí se koně Převalského…, a příště si holt dám záležet, abych byla návštěvníkem č.14, nikoliv č.3987. Ale co hlavně: po prohlídce byl pochopen můj negativní postoj k dětem… muhehe:o)
Daja Swito
Nedělně naladěna.