Co je vlastně paranormální jev?
Raději nevědět. Neobjasnitelné záležitosti v lásce nemám, především ty opředené různými mýty a pověstmi. Proč? Protože pokud „něco“ nenabízí adekvátní vysvětlení, tak proč se v tom šťourat? Neobjasněné nechť zůstane neobjasněným, všechno má i v zákonitostech chaosu své místo, své opodstatnění a svou logiku. Teorie jsou většinou zkreslené, nafouknuté do extrému a upravené do co nejstrašidelnější podoby. Třeba UFO. Po středoškolské přednášce o UFO naše třída neřešila nic jiného než UFO, panicky jsme se chytaly každého bliku na obloze a vzájemně jsme vybalovali prastaré vzpomínky, že „tehdy tamhle ono – co když to bylo UFO? Ha?“
Přitom realita je taková, že nejen tehdy, ale i dnes, se jedná (a jednalo) o ztracený laser z nedaleké diskotéky; akorát že skupina děvčat tři týdny nespala strachy kvůli jevům, kterých by si za normálních okolností nevšimly, a já si neodpustila jim občas cvičně zablikat baterkou pod prahem… Sugesce je mrcha.
(Jednou jsem ale sugesci přepískla, když jsem jen tak od boku naoko moudře plácla „s tím jdi k doktoru, z toho může být rakovina“, a Eretka to vzala natolik vážně, že fakt šla. Divím se, že jsem nedostala přes hubu, od doktorky.)
Proč jsem nakousla paranormální jevy? Popíšu nedělní ráno: jdu pro koně a slyším neidentifikovatelný zvuk, blížící se ke mně. Nabízelo se hned několik možností, buď je to kodrcání nějakých vozidel po šutrech dolů anebo tichá čtyřkolka drápající se nahoru, anebo něco, co může být cokoliv, ale čemu by asi bylo dobré uhnout z cesty…. a to RYCHLE… Že by utekli sousedovic KONĚ??? Ale takhle?
Houby. Poté, co jsem hekticky uskočila v zatáčce do vysoké trávy, mě málem převálcovali dva srnci. Chápete to? Srnci. Kromě toho, že jsem si málem čúrla, jak strašně jsem se lekla, se „divoká zvěř“ ve vteřině rozletěla do dvou světových stran, a místo aby zmizeli v krajině a já se mohla nadechnout, tak na sebe z vysokých kopřiv řvali jako krávy. Slyšeli jste někdy řvát opravdově nasrané srnce?
Debilové se navíc rozestavěli tak, že já nemohla ani dolů, ani nahoru. Štěkali na sebe, z jednoho koukaly parohy, ze druhého nic, a ten byl tedy evidentně nasranej víc než kolega. A teď babo raď… Žádná příručka Mladého táborníka neradí, jak řešit srnčí ofenzivu.
Nebudu vás napínat: zhruba půl minuty jsem strávila v pozici „draace – sousoší s foťákem“, načež srnec jedna (zřejmě agresorova oběť) zvýšil intenzitu bekání a jal se zmizet, stylem čím dál = tím výhružnější řev. Jojo, z bezpečné vzdálenosti se to vždycky líp machruje. A proč to tady popisuju? Inu, zkuste si navlas stejnou situaci představit po tmě. To by bylo teorií… to by bylo bádání… to by bylo zveličování prožitků… Ze srnců by rázem byla obrovská divoká prasata zmítaná vzteklinou, klektáky by ryly vedle hlavy a krev by tuhla v žilách při útočném ryku a dupotu stáda nejméně desítky rozběsněných kanců, kteří nemají na práci nic lepšího než ulovit draace…
Mno, realita je taková, že už by mě nic nedonutilo jít tam po tmě znovu, hahaha. Tedy bez psa. (Se psem je to obráceně, protože dobrmanka se hodně špatně odvolává, když „něco“ najde, a po tmě bez psa nechodím, právě kvůli prasatům:o)
Takže navrhuji nechat paranormální jevy paranormálními jevy a hloubat maximálně nad nadpřirozenou výší částky na faktuře za telefon. I když… takový paranormální jev á la „Brněnská sekta“, to je mnohem zapeklitější oříšek… muhehe:o)
Daja Swito
ParaNEnormální jev. Teda zjev.
Anebo Zjevení? Či objev? Muhehe.