Můj drahý kůň (doslova, hahaha, protože letos si, co se veterináře týče, vymýšlí jednu „libůstku“ za druhou) se po mně opičí. To jako fakt… Myslíte, že jsem byla jediná, kdo se v neděli ráno probral s pocitem Kyklopa? Nikoliv. Akorát že já jsem stav svého zrakového ústrojí vcelku úspěšně stabilizovala kapkami. Kůň už takové štěstí neměl. Nadšením neřičel, když jsme ho namáčkli na zeď, snažíce se do jeho hrůzou vyvaleného oka nacpat kubík Ophtalu (Monička dokonce Ophtal ochutnala, po sérii neúspěšných pokusů stříknout jej co nejhlouběji, a prý tedy chuťově nic moc).
Já se po víkendovém utrpení snažím být na sebe hodná. Mega hodná… Pravda, ráno jsem alergii popíchla, bo jsem si dovolila umýt si vlasy šamponem s vůní přírody… Mno, ani včerejší výjezd na dráhu (vypustit herkám tryskové ventilky) zřejmě nebyl tím pravým ořechovým, s ohledem na můj zdravotní stav, ale co si budeme namlouvat, spokojená dušička notně vrčící a alergeny přesycený organismus přehlasovala. Spala jsem jako zabitá. Kdo by nespal, po takovém fyzickém záhulu…:o)
No a v sobotu nejspíš pojedu do Prahy, korunovat svůj post chcípáka. Takže paní doktorko, svatou trpělivost dalších 100 let.
Daja Swito
Taky si zuřivě stříkáte kapky do nosu, aniž byste sundali víčko?
Já úplně běžně. Muhehe.