O rčení „Jak na nový rok, tak po celý rok“, už tady zmínka padla, nicméně bych si ji dovolila opět napadnout. Když pominu, jak by národ vypadal, po každonoční pařbě, a kolik uklízecích čet by bylo třeba na navrácení Václaváku do původní podoby... tedy běžný průběh oslav Nového roku.... tak v mém konkrétním případě by se následujících 364 dní neslo ve znamení hesla „zachovejte paniku“ a „vztekem budoucnosti vstříc“.
To jsem si účelně vypnula mobil, aby mne nikdo nerušil v podívané na ohňostroje všeho druhu, protože ohňostroje jsou mým požitkem, a jak se tak kochám pohledem na šílence, kteří obsadili vršek paneláků s poměrně slušným pyrotechnickým sortimentem, došlo mi, že asi nebylo tím nejlepším nápadem nechat Fina tuhle konkrétní noc venku a samotného. Kravál musel být slyšet na míle daleko, a jestli mne zrak nešálil, rachejtle frčely i z lesa...
A tak jsem vyrazila do terénu, na kontrolu. Tak „strašně moc“ se mi chtělo do toho odporného nenáviděného a právem proklínaného kopce, navíc na tajícím kluzkém sněhu (prý že sníh vydrží až do března – ha ha ha)... a to jsem ještě mohla být ráda, že už nepršelo, a že jsem koni tentokrát nedala deku (bo se mi ji nechtělo nahoru táhnout :o)
Kůň tam byl, sice zalezlý v nejvzdálenějším koutě výběhu, kde hrál svém oblíbené „já tady vlastně jako že vůbec nejsem“, ale evidentně žádnou psycho událostí netrpěl. Tedy do chvíle, než ho objevila Saze. Sazinka tím pádem vstoupila do nového roku parádní štěkačkou, kterou hladce přeřvala hluk veselí linoucí se z městečka, a stala se rovněž prvním jedincem, jež mne v novém roce vytočil k nepříčetnosti. Slečna totiž usoudila, že štěkání na koně je podstatně důležitější, než má snaha ji přivolat zpět a jít už DOMŮŮŮŮ.... grrrrrrrrrrrrrrr.
Domů jsme dorazily po jedné hodině. Jestli vůbec mělo cenu se převlíkat, když za necelé čtyři hodiny měl zvonit budík. Ale videoclipy, především Madonna s Robbiem v závěsu za sebou – to mi náladu zvedlo. Do nového roku s vědomím, že bude i hůř...:o)