o slunovratu, tentokráte však letním :o)
Obligátní téma…:o) Nebývale mne potěšilo, jak je můj odpor ke změnám souvisejících s časem již notně profláklou záležitostí. Během dneška mi přišlo několik mailů a vzkazů, jejichž téma se opíralo o dnešní slunovrat, počátek toužebně očekávaného astronomického léta, avšak zároveň konec prodlužujícím se dním a zkracujícím se nocím. Slunce se vrací k rovníku, což je zpráva špatná, ale ta dobrá, že začíná léto… Slušná kompenzace.
Zvláštní uznání a poděkovaní patří panu Milanovi, který mě pilně zásobuje materiály s tématikou zimní SEČ vs letní SE(L)Č, a který mi ani dnes nezapomněl decentně připomenout, o jaký důležitý den se jedná. Ano, vím, žádné slunce se k rovníku nevrací, protože Slunce se jaksi NEPOHYBUJE, tedy alespoň co se týče ve vazbě k planetě Zemi:o)
Jedenadvacátý červen je mým oblíbeným dnem. V dobách školních už hodně moc voněl prázdninami, a jakožto nejdelší den v roce se těšil i exkluzivním projížďkám koňmo, většinou někam, kde úžasně zapadá slunce. Vracet se v deset večer v odéru červánků prostě patří k momentům, na které se jedinec těšívá rád.
Teda až na ty mouchy (koně se na jeho názor raději neptám:o)
Letos jsem si tuhle libůstku musela upřít hned ze dvou důvodů: kromě plandající podkovy na kůňově končetině se od rána obloha kabonila, a podvečer jsem strávila ve stáji čekáním na kováře, který měl asi osm set hodin zpoždění. Takže celá nakřivo, a kromě absence červánků spadlo i pár kapek. No aspoň že ten zatracenej kovář opravdu přijel…
Z výběhu jsem ale tradičně kráčela v oné letně stmívající se atmosféře. Pravdou je, že světlušky nevystrčily ani tykadlo, ale sem tam i něco zacvrlikalo, a zvědavost mi nedala, abych se nepodívala do zimního výběhu, na „mého“ srnce. No byl tam, kousek od Finovy bedny na seno. V šeru mě neviděl, a ani necítil, takže jsem se nemusela nijak excelentně krýt, jen škoda, že už nebylo reálné fotit. Nahoře jsem slyšela Fina, jak analyzoval bubáka (no kdyby jen bubáka: pořádného BUBÁKA !!!:o) a při své cestě dolů jsem přistihla sousedovic stádo koní, jak se právě chystalo zdrhnout přes padlý plot. Vůdčí kobyla už očichávala pletivo a překračovala jej, takže jsem se s čistým svědomím mohla zpoza křoví výběhu připlížit, a poté vyskočit a zachrastit proti nim prázdnými barely od vody: BU BU BU BU BU!!!!
Kam se hrabal Finův bubák, muhehe. Kobyly zvedly ocasy, první frkla „poplach“ (onen jezdcům velice nepopulární zvuk) a už pádily na druhou stranu. Sranda, jak jsou bílí koně v šeru nenápadní, hahaha… Tak snad si budou po zbytek noci udržovat patřičný odstup, ale pro klid duše jsem uhnilou část ohrady rádoby postavila, aby tam jakože „něco“ bylo. „Něco“ po tmě totiž funguje na všechny hajtry (tedy ve většině případech:o).
Nashledanou za rok.
Daja Swito
& Vysmáté Léto
& Pan Slunovrat