Čekání na sníh je má pravidelná každoroční záležitost. A řekla bych, že jedna z mých nejnaivnějších. Žijeme v kotlině s nízkou srážlivostí, a tak nejednou dochází k situaci, kdy nepřetržitě prší celý den, a městem projíždějí auta mající na sobě až 10 čísel nového sněhu, protože všude okolo, na celé světě a ne-li i vesmíru, samozřejmě hustě, nepřetržitě a vytrvale sněží.
Doby, kdy k radosti stačilo pět centimetrů sněhové nadílky, jsou pryč, protože ač je krajina pohádkově bílá, tak kamení, obří krtince a především všudepřítomný led je stálou kaskadérskou hrozbou, takže žádné romantické rajtování se nekoná. Koníci také sníh rádi, ale pokud se jízda ve stylu Popelky zvrhne v životu nebezpečnou akci...
Když jsem letos, po skoro dva měsíce dlouhé pauze usedla opět na kůň, byla jsem překvapená, na čem to vlastně sedím. Projížďka netrvala ani hodinu, a přesto jsem si připadala, jak kdybych právě absolvovala Velkou Pardubickou v sedle dynamitu. Těch nových věcí, co venku můj drahý kůň viděl... řeka, kámen, větev...... srnka..... lišák....tráva.... A tudy já nepůjdu, tudy já se bojím, tam mi to určitě ukousne nohu...
Podotýkám, že po té cestičce chodíme už čtvrtým rokem, a v sezóně třikrát týdně. Rovněž jsem zjistila, že nefunguje řízení na levé straně koně: nejen že nešlo nastavit žádaný směr, ale zároveň došlo k akceleraci na druhé straně zvířete v podobě prudkého výpadu „čelem vzad a tradá domů“. Tím pádem celá zadní část koně poklesla o několik stupňů, protože jezdit s podkovami je hazard...
Přežila jsem. Doufajíce, že kůň si do příště obnoví paměť, co se týče krás přírody, se už těším na příště...
