o snech (part II)
Jak jsem již zmínila, můj mozek trpí bujarou snahou všechno vyhánět do extrémů. Téměř každou noc jsem bombardována abnormální snůškou barevných a věrohodných snů, a výsledný efekt bývá takový, že si zpravidla neodpočinu, protože po tímto stylem vyladěné barevné noci jsem víc vyřízená, než kdybych nespala vůbec.
Jak je na tom draace s nočními můrami? Ano, jsou, naštěstí zřídka. Nejčastěji se mi zdává, jak před mega důležitou písemkou z matiky NIC neumím anebo nemůžu najít třídu anebo jdu do školy s pocitem, že jsem se měla učit. Takový ten nepříjemný svíravý pocit v žaludku, nevydařené starty do nového školního roku apod. Probuzení a následné uvědomění si, že už do školy opravdu nechodim…Ta úleva! Úsměvné. Nouzr by vlastně mohla být hrdá, jak hluboce se vryla do mého podvědomí. Jakže jsme jí to říkali? Nouzr (její poangličtěné příjmení) chooser /čúzr/ (poangličtěle „čúza“) a „moušn“. Tady váhám, jestli to napsat foneticky či ne… Protože poangličtělá nálepka vznikla ze slova „moucha“, bo ona tak trošku vypadala. Malá, uječená, kozatá… Takový horkokrevný skřet. A zakomplexovaný, s nutností vybíjet si svůj vnitřní vztek na slabších. Její hodiny pro mě už tak nepochopitelného předmětu vypadaly následovně: skákala před tabulí, čmárala křídou jeden příklad za druhým, poté zjistila, že někde je chyba, tak ji hledala, našla… Vrátila se k ní, všechno za ní smazala, a znovu. My jsme všecičko kopírovali do sešitu, no a učte se z toho. Navíc volba maturovat ze ZSV (nikoliv z matematiky) se jí dotkla, v mém případě dost citelně, a nestyděla se před námi s notně křivým úsměvem prohlásit cosi o „hloupé filozofii“. Tehdy jsem pochopila, že je nejenom moucha, ale i pěkná kráva. Jednou před písemkou ječela “nebudu tady mezi vámi lítat jako moucha“ a třída padla smíchy. Můj dodatek „pozdě, už se stalo“ naštěstí slyšela pouze Mihočka.
Zpět ke snům. Někdy jsou opravdu hustoidní: zapletence dějů, postav a událostí v chaotickém podání. Jak jsem již zmínila, střípky snů se mi nazítří postupně vybavují a nutí mě skládat si „děj“, čímž zpravidla zabiju slušné množství mozkových buněk, i drahé minuty plynoucího času. Někdy mi zůstává rozum stát, co z „toho“ vyleze…
Třeba jeden, který souvisí s mezinárodním Karlovarským filmovým festivalem, který právě probíhá. Fesťák je obdobím, kdy jinak naškrobené, nudné, fádní a laxní Vary opravdu ožijí. Město má neuvěřitelného ducha, dokonce i o víkendech a během noci, což normálně nebývá. Živo není pouze u hypermarketů, ale prakticky v celém centru, v ulicích vyrostou stany, houfy mladých lidí s festivalpassy a s blikajícími suvenýry na krku. A samozřejmě rauty a párty pro smetánku, kam už se dostanou pouze vyvolení. Na jaře roku 2003 se mi zdálo, že na jeden takový mě pozvali a jakožto zdvořilostního partnera mi přidělili „Froda“ (Elijah Wood, Pán prstenů). Byl menší než já, usmíval se, no já se taky tlemila, bo jsem si nemohla vybavit, jak jsem zrovna k němu přišla… Sranda. Nechápu plesové šaty (v létě), ale budiž, asi jsem podvědomě hodlala vypadat elegantně, navíc EW měl frak. Ale to není pointou: přijdeme ke vchodu, a tam týpek z ochranky, a on to je - můj tatínek (!). Abyste byli v obraze: nejlaskavější člověk na světě, mouše by neublížil, a asi je nutné i dodat, že se svým VŠ titulem pracuje v poněkud jiném oboru (on na VIP rauty bývá pozván běžně, narozdíl ode mě:o). No prostě jeho uniforma 4 Group mě docela zasekla. Podíval se, jestli s sebou neneseme bombu, a pak tak otcovsky pravil „tak se bavte, děti“ a dodal, že na nás jakože musí mluvit německy, abychom jakože my všichni dostali prémie. Přesně už si nevzpomínám, ale objevil se tam šéf ochranky a něco tam děsně rozmazával… A EW se jenom culil, ani slovo z něho nevypadlo.
Nepopírám, že představa mého tatínka v roli ochranky mě umrtvuje dodnes. Ale proč to tady líčím: uběhl rok a EW opravdu do Varů na festival přijel. Přiznávám, že tahle informace mi zdárně unikala, ale když jsem se to s nefalšovaným ohromením dověděla konečně i já, takticky jsem se vypravila do centra Varů po něm čmuchat. No co kdyby? I když mnohem víc jsem pochybovala o změně zaměstnání mého otce:o)
Na EW jsem narazila celkem třikrát. Poprvé jsem čekala u Thermalu, přijel uvádět film; podruhé i potřetí už šlo o náhodu. Jednou kousek ode mě musel přibrzdit mercedes, a ten ksicht EW byl průhledný, takže jsme si zamávali, a druhá akce měla naprosto ulítlý průběh. V restauračce Puppu celou dobu seděl kousek od nás, ale to by si jeden musel všímat, že ano, místo čučení, co se děje před Puppem. Na to, jak je EW mrňavej, dokáže cigáro vykouřit třemi tahy, a jestli jsem něčím byla fascinována, tak jeho očima. Do onoho dne jsem všechna hlásání „božská kukadla Froda“ a „Elijah Wood opět uchvacoval svýma modrýma očima“ brala jakožto mediální klišé, protože lidské oči nejsou ničím převratným ani zajímavým. Pohled jako celek ano: tam hraje roli postavení očí s obličejem, především s obočím a s celkovým výrazem tváře, ale samotné oči? Blbost… přece…
Není to blbost, mýlila jsem se. Dodneška mě z toho mrazí, jak hluboké a modré ty oči měl. Lepší než ve snu:o)
Daja Swito
Nejsem fanynka Elijah Wooda, ale od jeho varské návštěvy vyhledávám jeho filmy.
Věčný svit neposkvrněné mysli (tohle uváděl ve Varech) vřele doporučuji, a nejméně 2krát.
No docela jsem si tím vybila absťák… kdy naposledy předtím jsme prahli po celebritě?:o)