Nějak nepatřím mezi dámy, které ve svatbě vidí vyvrcholení života, či které podobný akt dojímá k slzám. Nesdílím ani vehementní nadšení „požádal mě o ruku, hííííííí-iiíííííí…“ (brrrr). Když nepočítám zlatou svatbu dvou vitálních stařečků na Ukrajině, tak svatby jako takové vesměs nuda. Ne že bych jich navštívila kdovíjak hojné množství, no jestli byly dvě anebo tři… Pokud vezmu v potaz, kolik taková sranda stojí a jaké nervy tomu předchází, naskakuje mi husí kůže a plně rozumím davovou psychózou vyděšeným párům, kteří tento problém vyřeší v pěti lidech vč. oddávajícího, a to během pouhých deseti minut. Obzvláště trpí-li rodiče utkvělou snahou vystrojit tu NEJ, NEJ, NEJ veselku, vystavit snoubence jako porcelánové figurky a oddat je veřejně s tou nejvíc patřičnou slávou… (Brrr.)
Nebudu zacházet do detailů: prostě svatby nejsou mým šálkem kávy. Chápu sociální význam: poznají se obě rodiny a spojení životů dvou lidí se zapije, budiž. A právě z tohoto důvodu dokážu ocenit jakoukoliv snahu onen nutný „úřední výkon“ zpestřit či znetradičnit. Nechat se přivézt před magistrát v ultra drahých svatebních šatech a nejmódnějším fraku dokáže každý, tuctových svateb je nepočítaně a oproti megalomanským plánům rodičů se svatba do paměti zapíše maximálně počtem bitek a poblitých nevěst.
Před několika týdny mi zrušení parkurových závodů umožnilo zažít svatbu, která mě nefalšovaně nadchla. Předstartovní horečka nespočívala v „vše musí být dokonalé“, nýbrž v obavě, jak obřad ustojí koně, jestli neustojení koně ustojí nevěsta (která návaly nervozity prožívala v hlazení koňova krku, jakoby si navzájem předávali emoce), dále zdali si reverend poradí v krizové situaci týkající se právě (ne)způsobilostí koní… Nevěsta riskovala svatební zostuzení jen proto, aby její srdeční zvíře sdílelo obřad spolu s nimi.
Ještě nikdy jsem nikomu během svatby intenzivně nedržela palce (tedy pokud jsem zrovna nefotila), a ještě nikdy mě na svatbě neobklopovalo tolik myší. Tohle prostě mělo atmosféru i bez hektické snahy o superakci, nebylo třeba honosné výzdoby, snoubenců a hostů navlečených v nepohodlných svátečních hadrech a pětihvězdičkového menu. Jim totiž ke společnému štěstí bohatě stačilo „sláva, přežili jsme“, a dle slibu na svatebním oznámení z koní opravdu sesedli až (již) jako párek manželský.
I tu slzu bych ochotně uronila, ale foťák byl holt důležitější.
Daja Swito
Prokřehlým družičkám v sedlech jsem jejich letní šatečky rozhodně nezáviděla.
A nejen já:o)
DŮLEŽITÁ INFORMACE !
Zájemcům o netradiční formu svatby vřele doporučuji obrátit se na tuto organizaci: http://www.unitaria.cz/sluzby/svatby.htm. Jsou ochotni vás oddat kdekoliv, jakkoliv a sňatek je samozřejmě právně uznaným úředním počinem.
Takže jestli to někdy přijde na mě, tak chci šaty á la Galadriel a elfsko-keltskou sešlost na vrcholu Vladaře. Upřímnou soustrast všem, kdož se tam nahoru kvůli takové ptákovitě budou muset drápat…:o)
