BINGO.
Ano, opožděný pondělní žvást je tady. K čemu vlastně jsou, pondělí žvásty?
Samozřejmě že k osvětě. Víkendy si nejednou na člověku smlsnou, a ten minulý nebyl výjimkou, bez jakéhokoliv zveličování jej mohu s čistým svědomím nazvat nejstudenějším víkendem posledních deseti let (ano, studenější i než brněnská dálniční výpadovka v březnu 1997). Tři rána za sebou, kdy mě zábly palce a od huby mi stoupala pára.
V kůňově blogu jsem udala páteční místo výskytu: Praha a akce Škatulení v ZOO, pořádané nadací Múzy dětem. Koneckonců není nic jednoduššího než mrknout na video (ZDE) . Všem posměváčkům: ano, ta od pohledu zmrzlá osoba u škatulí je opravdu draace:o)
Tahle situace mi doslova nahrává popsat akci z místa, kam jsme spolu s Fluffem byli přiděleni. Pravdou je, že na nás nepršelo, což osobně považuji za terno, bo chcalo zhruba 90% času, a to opravdu intenzivně, tedy žádné šimravé mrholení. V době přestávky, kdy jsme fotili vlky a hyenu, nad trojským kopcem dokonce několikrát zahřmělo, ale temný mrak se nakonec odsunul mimo prostory zahrady. Osobně jsem nevěřila faktu, že i v tak odporném počasí lidé do ZOO přijdou, děti zakuklené v pláštěnkách a rodiče pod deštníky. Prodavačka zmrzliny těžký vegáč, v pracovní době...
Přítomnost ředitele ZOO pana Fejka byla společenskou nutností.
Senegalský sváteční oděv mu opravdu slušel,
přestože „kalhoty“ pan ředitel odmítl.
Škatulení super, především program probíhající vedle nás v projekčním sále. Pravda, vystoupení „včelích medvídků“ mi způsobovalo částečnou mozkovou mrtvici, ale „beruška“, kterou jedno z dětí statečně nařklo „protože ty nejsi pravá beruška, ty jsi jenom jako!“, a která zachovala klid v podobě hlášky „to se ještě budeš divit, jak pravá já jsem beruška“, naopak neměla chybu. Rovněž během přednášky o hadech, s možností kontaktu s opravdovým hroznýšem, jsem nestíhala otázkám typu „a jaký koncert by, milé děti, poslouchal had? Slyšel by vystoupení Jarka Nohavici anebo spíš nějakou diskotéku?“ Nehledejte v tom záludnost ani vliv omamných látek: hadi totiž nemají vyvinutý sluch a jsou odkázáni na schopnostech citlivě vnímat údery, tedy pouze formy „chvějících se zvuků“.
Vystoupení „afrických“ tanečnic i zpívajícího černošského tria nebylo o nic méně působivé, než fantasticky podané písně ryze „arabské“. Pravda, po mnohovýznamovém posunku ze strany jednoho z hudebníků Fluff pronesl cosi ve smyslu „všichni pryč... někde tady je ukrytá bomba“, ale já se klidně budu hádat, že skupina arabů ve futrálech měla opravdu hudební nástroje, nikoliv zásoby semtexu a tnt:o)
Za zamžený objektiv mě nebijte. Na vině je počasí.
Čím byl pro mě škatulící se den netradičním? Sledováním teploměru. Pár metrů před nosem mi totiž visely hodiny spolu s nepřehlédnutelnou cifrou digitálního teploměru, a zrak jsem na ně upírala opravdu poctivě. Od deváté hodiny jsem pohledem hypnotizovala hodnotu stupňů pana Celsia, a když těsně po desáté naskočila devítka, radovala jsem se. Obdobně jsem prožívala nástup čísla deset, posléze i jedenáct, a když se na několik minut ukázalo sluníčko, vyšplhala se teplota na neuvěřitelných 14°C. Jásala jsem, protože patnáct stupňů znamená překlenutí oné kritické hranice, kdy mi cvakají zuby i v bavlněných punčocháčích, které jsem na sobě opravdu měla.
Bohužel patnáctky jsem se nedočkala: po krátkém záchvatu ze strany slunce se teplota vrátila na přelom jedenáct – dvanáct, a já mohu s čistým svědomím konstatovat, že již plně rozumím významu věty TV rosniček „Čekají nás teploty v rozmezí 8 až 14°C“.
Protože takové rozmezí 8 až 14°C, to vám je takový humus... muhehe:o)
Daja Swito
I'm singing in the rain
Just singing in the rain
What a glorious feeling...
... I´m dancing and singing in the rain:o)
A touto vlaštovkou jsem trefila pana Potměšila,
neb ta věc zákeřně letěla zcela jiným směrem než měla.
Za napadení se omlouvám:o)