Je nejvyšší čas pořádně zazimovat myši, což v praxi znamená jim věnovat trojnásobné množství naskartovaného papíru. Včera jsem z mateřského akvárka vytáhla tři potomky těch „divokých“, kteří se bez mého svolení nastěhovali k mým důchodkyním. A protože jsou po tatíncích skákací a utíkací, měli to spočítané, šli na návštěvu k hadovi. No a poslední z nich evidentně do rodiny nepatřil, protože toho had nemohl chytit. Přijde mi to jako hodně hloupý film: divoká myš se nechá chytit do ruky, aby skončila jako kořist v nerovném zápase o život. No nerovném: myšák měl těžce navrch. Had sice chňapl, ale bez šance, protože myšák udělal HOP, HOP, HOP a někam se zašil. Tam si čistil srst, a když se had připlazil, tak skočil na druhou stranu terária.
Nelíbilo se mi to. Vadilo mi, že půl hodiny uběhlo a myš se stresovala dál, v neznámém prostředí, v uzavřeném prostoru, s lovícím hadem. Za normálních okolností bych ji po pár minutách vytáhla a venku vypustila, protože tenhle sportovní výkon si zasloužil uznání, ale strčte ruku k nasranému hadovi. A i kdybych zmiji vytáhla z terária a uklidila do pytle, kdo mi zaručí, že mi myš nevyskočí přímo do pokoje? A kdo tu myš pak chytí, v podkrovních místnostech?
Byla jsem připravená se alespoň jednou pokusit myšáka zahnat do rohu, vytáhnout hada a zkusit lapit hlodavce do skleničky. Ale nemusela jsem, myš se dopustila osudové chyby: po útoku hada sice udělala HOP, HOP, HOP, ale bohužel v pořadí pravý roh, levý roh a had. Ona prostě přistála hadovi na hlavě. Sice poté chtěla vyrazit tím samým směrem, ale tam už bylo sklo. Had ji chytl, ale oba dostali o sklo terária ránu, zadunělo to festově.
Nepopírám, že mi je statečného myšáka svým způsobem líto. Docela krutá daň, za přiživování se na cizím. Ale pořád lepší skončit ve chřtánu hada, než umírat v bolestech po požití otrávené návnady. Zima zřejmě bude krutá a dlouhá.
Daja Swito
Nechtěný pozorovatel boje o život.
Ano, svému vlastnímu hadovi jsem se vysmívala.
Ještě kdyby se u toho podobně usmívala i ta myš…