Nejednou jsem tady zmínila, že mé jazykové schopnosti jsou tragické. Středoškolské aktivity i povinná praktika jsou dávno fuč: němčinu jako bych nikdy nedrilovala, anglická konverzace se smrskla na základní fráze, které se vyučují v prvních deseti lekcích pro začátečníky, a paradoxně nejsnadněji se mi jeví ruština. Ale vytvoření jakékoliv delší věty je pro mě nemožné ve všech třech jazycích. Stydím se a kaju, a jen co odložím koně, pokusím se o zpětnou obnovu zakrnělých mozkových buněk.
Proč jsem tohle téma nakousla? Před několika dny mi na skype kdosi poslal zprávu „hello“. Takže smích, a protože jsem zrovna vypalovala fotky a počítač byl pro většinu jiných činností nezpůsobilý, odepsala jsem „sorry… I don´t speak English“. Nicméně osoba se nevzdala, a jestli prý může se mnou mluvit. Zahlodal ve mně červíček podezření, jestli nejde o nejapný vtip ze strany přátel žijících „venku“, takže tedy „yes“. A nastalo obligátní „jak se jmenuješ?“ a „kde bydlíš?“ a že Czech republik is very nice country. Vsadím boty, že dotyčný neměl páru, kde vlastně naše vlast leží, nehledě na fakt, že stát mám zapsaný v medailónku. Poté přitvrdil: jestli jsem prý byla v Londýně, a na odpověď „ne“ prý „proč?“ A tady už jsem byla v řiti, protože frázi „český průměrný plat na výlety do Anglie nestačí“ žádný on-line slovník nenabízí, takže jsem napsala „no money“. Výslech pokračoval:“Ty nepracuješ??“ Opět zrada: kancelářská krysa ve slovníku taky nebyla, takže „I´m working… Office“ (a to jsem málem napsala „nach office), a opět, proč nejezdím do Londýna, resp. jaktože jsem ještě nikdy nebyla v Londýně. Ideální fráze – no time. Otázka: proč? Odpověď „very busy“. Otázka:“Co děláš, že nemáš čas?“
Tady už jsem neváhala a nafrkala jsem tam „work – horse – sleep – work – horse – sleep“ a přidala „pořád dokola“. Angličan s neaglickým jménem (možná cizinec, možná přistěhovalec, kdo ví) byl každopádně suchar, protože nijak nereagoval ani na mé pokusy o být „anglicky vtipná“, kdy jsem na dotazy typu „A proč nechceš bydlet v Londýně?“ odpovídala „protože neumím vařit čaj“. A abych nemusela pořád složitě listovat slovníkem, tak jsem se jala také vyptávat, bohužel odpověď na „kde pracuješ?“ mě značně zklamala. Slovník totiž nevěděl. Takže jsem kostrbatě odepsala „promiň, to je trapné, nerozumím, o co jde?“, čekajíce nějakou vstřícnou reakci. Suchar místo toho napsal další dvě slovníku neznámá slova, takže jsem vyrazila na český chat, pro radu. Vyšlo najevo, že dotyčný se prostě upsal, přehozením dvou písmenek jeho povolání dostalo zcela jiný odér, a jelikož těch kiksů bylo víc (třeba „cood“, což byl zřejmě kříženec mezi „good“ a „cool“) a dotazy, proč teda jako nechci jet do toho úžasného Londýna, mě přestávaly bavit, poprosila jsem na chatu o přeložení fráze „jsem zlá a žeru malé děti“.
„Anglán“ evidentně nepochopil, o co jde, a řeč se stočila na děti. Že děti nechci, to jsem dokázala napsat bez slovníku, a na otázky typu „why?“ jsem odpovídala, že se nedají prodat, protože jsou napořád. Debatu jsem nakonec ukončila stylem „jakože nejsem“.
Pointa? Do Londýna fakt asi nechci. Jestli jsou všichni sušší takhle… Muhehe:o)
Daja Swito
Ta, která ještě nikdy nebyla in London!
Ukažme si na ni prstem, uááááh…:o)