Nikoliv hobitova… Moje:o) Ano, téma budou opět České dráhy. Nerada remcám na adresu vláčků. Co si budeme namlouvat: za ujetých 500 kilometrů vás žádný jiný dopravce v cenové relaci 420 Kč nepřepraví (platí i v případě žlutobusých hnusáků). Ovšem cestování vlakem bývá nejednou náročné a na vině nejsou pouze ČD.
Do kupé jsem usedla v 6:55 ráno, za účelem být před polednem v Praglu a hopnout hned do dalšího vlaku (a být v 16 hod doma). Kromě faktu, že v kupíčku prvních čtvrt hodiny nesnesitelně pískalo topení (a to prosím i skrz bassové Kossy), se v Olomouci rychlík zadřel, bo čekal na zpoždění OS, což mi hlava nebere. Dráhy přece vyhrožovaly, že maximum čekání bude 5 minut… Zrovna včera by se mi tohle nařízení hodilo, protože jsme do Praglu dojeli se zpožděním, kvůli kterému mi frnknul nejen vlak, ale i kino, ve kterém jsem se mohla krásně zašít při Zlatém kompasu. Takhle jsem nestihla ani jedno, grrr. Marně jsem ve Slováči hledala vhodně dlouhý film, a následující dvě hodiny jsem se courala ve snoby narvaném nákupním centru na Náměstí republiky (koupila jsem si knížku, heč). Spěšňákem jsem se posunula o cca 50km a další hodinu jsem strávila čekáním na poslední spoj, který byl přetopený (to jakože teplo, nikoliv voda) a nacpaný puberťačkami jedoucími na intr. Mně nevadí puberťačky, ale jejich hluční plyšoví medvídci ano. Každý vyluzoval jinak odporný zvuk, takže když jim zmáčkly pupíčky všechny najednou, zbláznil by se z toho i hlušec. Co to je za módu? Proč raději nevzdychaly nad tématem Tokio Hotel? Vždyť Tom má tak krásné dredy… (jsem se prosím dočetla na toaletě).
Ovšem největší perlou včerejška byla již zmíněná Olomouc, kde přistoupili mentálové. To jako skuteční mentálně zaostalí lidé. Za normálních okolností jejich přítomnost neřeším, naopak považuji za správné je začleňovat do normálního života (vychovatel jim přišel připomenout, že jízdenku ukázat panu průvodčímu), ale jejich nadšení pro otevřené okno, když venku mrzne až praští, to opravdu tolerovat nedokážu. Slečna sice byla pěkně ostříhaná a upravená, ale citelně jí scházela praxe s deodoranty; budiž, tohle jsem byla pro kousek tepla ochotná překousnout. Jenomže to by tam muselo nějaké být… Mladík byl skutečný expert ve větrání. Do chodbičky vlaku se tělesně vešel pouze on sám, takže pokud někdo šel, otevřel dveře do kupíčka, zacouval, počkal, a šup zpět k otevřenému oknu. Průvan vykradl teplo skutečně efektivně, a táhnutí mrazu přímo na mě ve mně vzbuzovalo agresi. Ano, v duchu jsem si předříkávala „oni za to nemůžou“, ale vysvětlujte to mému nosu, proč mu v ně topícího vlaku namrzá sopel.
Vydržela jsem to tři stanice, než jsem se studeným (doslova) tónem zeptala mladíka, jestli je opravdu tolik nutné větrat, a jestli by byl tak laskav, a neotvíral to zk… ehm okno. Zřejmě pochopil, že mu jde o život, protože se omlouval, prý „když on tady pořád někdo chodí“. Ano, pravdu měl. „Někdo“ tam opravdu pořád chodil, ale z 99% to byl on. Pravdou je, že od té chvíle okno neotevřel, ale jeho deprimující pochůzky pokračovaly dál. Každých 5 minut kupé hlučně otevřel, hlučně zavřel, aby byl zanedlouho zpět a akci perfekcionisticky zopakoval: on totiž poctivě zavíral, aby mi nebyla zima. A zlobte se na něho, když se snaží… V duchu jsem si přála, aby si zlomil nohu, pak by možná setrval na jednom místě.
Jeho kolegyně nebyla i nic méně zábavnější. Část cesty prospala, ale po procitnutí neustále propadala panikám „nebýt tam s tou ošklivě se tvářící slečnou sama“, tudíž většinu „pochůzek“ absolvovala s ním. Co bylo na jejích příchodech pikantním? Hmotnost a síla, s jakou dopadala do sedadla (pokaždé, když dosedla, jsem já nedobrovolně nadskočila). Trpěla jsem neuvěřitelně sžíravou touhou jít na ně žalovat, aby to slízli, ale „dozorce“ seděl bohužel ve vedlejším vagóně.
Kdy jsem dorazila domů? V 18 hod večer. Vyčerpána na 99% a obohacena novými zkušenostmi: do základní výbavy pasažéra ČD si přidám špunty do uší a společenskou hru pro postižené občany. Pak již jistě budu nad věcí.
draace
Žlutobusých se píše s „í“ anebo s „ý“?
Docela jsem si nad tím lámala hlavu:o)