Kdybych měla volit nejoblíbenější den v týdnu, stal by se jím bezpochyby pátek večer, koneckonců jako u většiny národa. Předzvěst víkendu udělá svoje...
Ale vzato do detailu... Pokud trávím čas doma, ve své oblíbené samotě, kdy se mohu bez omezení věnovat výhradně a jen sama sobě, což si jakožto typický sobec požitkářsky vychutnávám... tak si abnormálně potrpím na sobotu po obědě. Proč? Protože můžu jít po obědě spát.
O spaní po jídle kolují různé názory. Jedna strana tvrdí, že je to pro tělo škodlivé, ale pak nechápu všechny ty čerstvě nažrané lvy válící se ve stínu... Proč tedy tělo přepadá chuť jít si lehnout a zavřít oči, bezohledně k pracovnímu procesu? Proč hlava klimbá a není schopna vyplodit jedinou kloudnou myšlenku, která by se netýkala postýlky a zívající pusy?
Matka příroda asi ví svoje. Já se jí nebráním. Já se těším, až ona kýžená chvíle přijde a za bílého dne se svalím do lože a můžu si chrnět jedna báseň. Bohužel jen jednou týdně, protože usnout v neděli po jídle znamená špatně usínat v noci, a protože v pondělí zvoní budík už v půl páté ráno, není o co stát. Naproti tomu sobotní půlnoc v roli insomnijce, tu miluju také:o)
Pointa mého dnešního blábolu je poněkud rozpolcená. Ano, jděte si po obědě také lehnout, není na tom nic, za co by se živý tvor měl stydět.
ALE: Co já na to? Já jsem zkrátka a jednoduše blbá. Dnes jsem toho nevyužila... No ještěže mě čeká nefalšovaný prodloužený víkend.
Daja Swito
střídající jídlo s počítačem a s budováním ohrad:o)