Často vzpomínám na sníh. Jak padal, i jak vypadal. Poměrně často dumám nejen nad nesmrtelností chrousta, ale i nad globálním oteplováním, a ač je model letošní zimy nápadně podobný roku 2003, ve sněhovou nadílku již nevěřím. Možná koncem ledna napadne, navlas stejně jako před pěti lety, kdy jsme byli doslova pod ledem téměř do konce ledna, než nasněžilo, a nikdy nezapomenu na podobu přírody po ledové oblevě, kdy zamrzlo lautr všechno. Balík sena přikrytý igelitem byl pokrytý tenoučkou vrstou ledu, každičké stéblo trávy, tenoučké větvičky či jehněda břízy – všechno mělo milimetrový ledový povlak. Na pohled krásné - krajina ve skle (akorát kdyby si jeden na metru čtverečním dvakrát nerozbil hubu). A rozbíjení „skla“, kterým byly potaženy záhyby na zmíněné plachtě, mi skoro až bylo líto, protože to vypadalo fantasticky. Takhle já si představuju ledové království:o)
Nicméně mám i silnější vzpomínky, co se týče zimy. V mém exzaměstnání bývalo zvykem pořádat bujaré večírky, s šéfem i s kolektivem chlapů (firma stavěla střechy). Tehdy se pařilo v opuštěné hospodě bez příslušenství a jakožto jediná zástupkyně něžného pohlaví v pánském kolektivu jsem do nepříjemné tmy odbíhala vykonávat potřebu vždy s doprovodem (bojim, bojim ). Můj tehdejší přítel přijel autem, zaparkoval ho na dvoře, a po jednom z mnoha odběhnutí si na malou jsme se s jedním kolegou na auto dlouze zadívali… A poté jsme se chopili lopat a favorita jsme zaházeli sněhem. Bych nevěřila, jak dovede být házení sněhu zábavné, po tolika pivech a po tmě. Měl to být nejapný fórek, jakože „hledej, šmudlo“, ale ve svém škodolibém nadšení jsem pozapomněla na jistý fakt: čím pojedeme domů? Cháchol jako jediný nepil a „zmizení“ svého auta přijal vcelku pozitivně, a že prý „kdo chce jet domů, ať jde vyprostit auto“. Což o to, přemístění sněhu mimo vozidlo nebylo až takovým problémem (ani kontakt lopaty s autem nedopadl tragicky), ale nízké venkovní teploty zapříčinily, že totálně zamrzlo centrální zamykání (podotýkám, že navždy, protože od té doby ho již nikdy nikdo nenahodil). A bez centrálu se do auta nedostanene, pokud pod autem nezatopíte. Nezbývalo než se uchýlit k osvědčeným metodám pokusů a omylů, kdy jsme nahřívali klíče a nadávali na rozmrazovače, abychom nakonec zdárně otevřeli aspoň ten kufr. A kufr favorita opravdu není k prolézání stavěný:o)
Domů jsme dojeli zdárně a bylo to snad poprvé (a také naposledy), kdy jsem místo remcání a kňourání na téma „mrznuuuu“ držela hubu. A slíbila jsem si, že vtipy tohoto typu si jednou provždy odpustím. Kdybych bývala tušila, že za pár let už nebude z čeho, vyrábět nejapné vtipy…:o)
draace
Ale jinak jsem hodná holka.
Se vším všudy:o)