Víkend končí. Popravdě mi to vůbec nevadí. Zítra pěkně půjdu do prácičky, v klídečku… Žádné stresy, žádné šoky, žádná panika. Že nejsem normální? Ale jsem. Opravdu:o)
Abyste byli v obraze: jeden z mých dvou pokojů (ten spací) prošel drobnými změnami. Dědečkův gauč z padesátých let podpíraný špalky a sériemi časopisů typu „Sedmička pionýrů, Pionýrská stezka a Pionýr“ udělal „amen“, takže jsem jej v průběhu týdne rozebrala a nahradila postelí, která v době, kdy jsem se narodila, sloužívala mým rodičům. No a protože zabírá půlku ložnice, jala jsem se místnost přizpůsobit, v rámci čehož jsem plánovala levou (tmavou) část podkroví vymalovat. Jenomže draace nerado bílé stěny, takže pokojíček je žluto-modrý, a to prosím ostře a kontrastně, a to natolik kontrastně, že namíchat ten správný odstín žluté se stalo mou víkendovou noční můrou. Výsledný efekt je takový, že žlutá část mé ložnice vypadá jako kanárkový maskáč, a to stále ještě čekám, až zaschne čtvrtá vrstva. O pátku, který jsem strávila škrábáním původní omítky vlevo, se nebudu rozepisovat, protože soucítit se mnou mohou pouze ti vyvolení, kteří žijí „v půdě“ a mají příčky z něčeho, co není zeď, v čem po nocích brutálně dupou kuny, a co se drolí samovolně. Takže jsem škrábala, lepila, plnila díry, a výsledný dojem silně připomíná večerníčky s Patem a Matem.
Nicméně žlutý boj přinesl i chvilku kouzelnou. V pátek mi česká pošta doručila zásilku plnou hitů z 80. let, takže nehorázná radost (díky, díky, díky!!!). A u jednoho songu jsem po krátké analýze paměti ohromeně zjistila, že jej slyším poprvé po patnácti letech a podruhé v životě jako takovém. Je vůbec možné, aby mozek dokázal jednu jedinou pasáž z melodie zarýt do podvědomí tak hluboko? Věděla bych jinak, kdo byl Jason Donovan? A co na to Jan Tleskač? A Miro Žbiro, který onehdy Rhytmick uváděl?
Ještě chvilku mi bude word automaticky vopravovat chyby a zabiju ho.
Nevíte někdo, jak DOŽIVOTNĚ tuhle funkci vypnout?
draace
Kromě údržby stěn jsem třídila skenované fotky.
Hodně moc fotek. Víc než dost fotek…