Pan Kos zahájil sezónu, třikrát hurá. O svou nepopsatelnou radost jsem rozdělila kolektivně a jedna z kolegyní mě podarovala veršovačkou, kterou si samozřejmě nepamatuji (ten si vrzne, i když mrzne?). Nejen já poukazuji na zvýšený výskyt ptačího zpěvu, protože ornitologové jsou stejného názoru. „Jaro rulezzzzz“ - řekla by mládež: já se spokojím s podobným „Jaro – vylezzzzz“.
Po nedělním ježdění se cítím kupodivu dobře, dokonce mám chuť k repete. V neděli se vůbec děly věci; kromě seznámení s tureckou kinematografií a novým odvětvím jezdeckého sportu „saltem k zemi“ (já ne – průkopníkem novodobého opouštění sedla je Kibicka:o) jsem se rozhodla potěšit hada. Odsekala jsem část jeho prsou (kuřecích) a nechala je rozmrazit na mříži, pod kterou bydlí myší rodinka. Emo nelenila a notnou část masové nudle stihla skrz hustou mříž procpat k sobě (vskutku heroický výkon) , takže jsem měla veselo ještě dřív, než začalo krmení. Ovšem korunu tomu všemu nasadila zmije, která se z nepochopitelných důvodů ten velký kus kuřecího snažila pozřít „napříč“. Had si kořist otáčí, aby ji mohl do sebe soukat v pro něho nejideálnější poloze, ne však ten můj. Maso jsem položila na plochý šutr, aby si ho neválela v kamení a substrátu, a když jsem se vrátila ze sprchy, naskytl se mi pohled, který se nedá barvitě popsat. Had nalepený na skle, z každé strany tlamy visí cár masa, na kterém bylo nalepeno kilo kamení a dvě kila substrátu, takže to napohled vypadalo, že má z obou stran hlavy rakovinu v pokročilém stádiu růstu. Vší silou se snažila maso do sebe posunovat, jenže to se zadrhávalo o okraje její čelisti a pokaždé, když vztyčila hlavu, tak vypadala jako parodie draka v maňáskovém divadle. Představte si barevnou holínku, které někdo přilepil dvě malá očka a obalil ji říčními kaménky…
Ale s masem, do kterého se evidentně zakousla veprostřed, bojovala statečně. Ve snaze jej „zploštit“ si vlastním tělem rozmačkávala hlavu, ovíjela se se a mermomocí se snažila natáhnout i již spolykanou část. Kroutila se, jezdila masem po „čisté“ stěně terária (takže skřípění kamínku o sklo) a systematicky se pokoušela dožvýkat se k alespoň jednomu okraji „kořisti“...
Vydržela jsem to dvacet minut, psychicky. Když jsem jednu část masa čouhajícího z tlamy vidličkou přibodla k šutru, syčela tak nasraně, že jí oči málem vyletěly z důlků (a že k tomu fakt neměly daleko). Navíc se jí přes to obří sousto syčelo docela blbě, s plnou hubou. A než jsem nožem odřízla překážející maso, provedla jsem i násilnou očistu „od kamínků“, což ji ještě víc rozzuřilo, takže bych ve finále měla být ráda, že měla tlamu plnou. Hádám, že by mi asi za chirurgický zákrok nepoděkovala.
Proč japonští vědátoři vymýšlejí modré růže? Co třeba granule pro hady?
draace
Znám odpovědi na mou otázku.
Gumový had! Ten nepotřebuje žrát vůbec. Muhehe:o)