Mám za sebou divokou noc. Spánek nic moc, nervozita, panické hlídání mobilu, strach, úzkost. Kvalita spánku – stupeň nula, protože kdybych spát nešla, vyšlo by to nastejno a ještě bych něco málo ze svých restů udělala. Špatné spaní se táhlo celý týden a tohle bylo vyvrcholením.
Kam se vlastně podělo draace? Že zanedbávalo blog svůj? Mno, jak mám kulantně sdělit, že jsem pět dní svého života nelítostně dřela na vizi, o které nyní vím, že neklapne? Že to bylo zbytečné? Jak mám sama sebe nazvat, když nechávám vše na poslední chvíli? Když to shrnu: tvrdě jsem pracovala na zvýšení šance obdržet od města grant, aby bylo za co obnovit povrch jízdárny. Jsem toho mínění, že zpracované jsem to měla perfektně: ale zjistit pár hodin před uzávěrkou přijetí žádostí, že mi chybí dva ÚŘEDNĚ potvrzené dokumenty, pro které bych musela jet do Aše… A co je nejhorším: kdo za to může? Já. Maximálně se můžu postavit před zrcadlo a plivnout si na svůj obraz, s pohrdlivým výrazem, jak jsem blbá. BLBÁ, BLBÁ, BLBÁ. No a finančně jsme tudíž tam, kde jsme byli (a zatraceně hluboko:o)
A proč je vlastně důležité míti Filipa? Protože právě kvůli Filipovi jsem v noci nespala. Filip mi dneska ráno, téměř po 24 hodinách, poslal SMS, že se už narodil a že má skoro čtyři kila a půl metru výšky. Ta tíha, která ze mě spadla, byla mnohem těžší než Filip sám, protože za jeho příchod na svět „prý“ nesu odpovědnost já, neb jsem si dovolila v pondělí Klárce říct, aby se už přichystala, že to je jasný. Že ještě zdaleka neměla termín? To přece nevadí… Naopak, protože kdyby se Filip rozhodl setrvat v lůně, narodil by se jakožto republikový rekordman s pěti a více kily, což si v případě Klárky nedokážeme představit: v době, kdy se prvně rozhodla otěhotnět, vážila zhruba třicet kilo i s cihlou v ruce.
Kašlu na Prahu. Zítra jsem chtěla veřejně přede všemi házet korunou, abych mohla majiteli oznámit, jestli ten byt chci nebo ne, ale akce se odkládá na dobu neurčitou. Protože teď teprve to bude bžunda. Všechna srdce naší koňařské komunity jsou již předána potomkům: Štěpánka s Markétkou, Kristýnka a Filípek. A nejsou sami: Péťa a Terezka, Evička, čerstvý Mireček… Množíme se. V genech šíříme lásku ku hnoji a sebezotročování se ve snaze vyhovět chudáčkům koníčkům, a čas budeme krájet na „až unese hlavičku“ a „až pojede bez držení“. A technická na závěr: jelikož nás už je dost, tak skutečně není třeba do rozmnožovacího procesu navážet i mě. Já si svou dračí DNA ponechám s dovolením výhradně a pouze jen pro sebe. Muhehe:o)
draace
Ten nápad s pískovištěm na jízdárně vůbec není špatný.
Jenomže na požádání o grant už je asi pozdě…:o)