Kuš, babo!
Sousedi jsou součástí života, o tom žádná. Ačkoliv jak kdy... Když se naše ulice mediálně „proslavila“ kvůli mordu, uvědomila jsem si teprve, že vlastně nemám páru, kdo kolem mě bydlí. A tak jsem slízla pokárání, jak to že jsem z okna nehlídala dramatický zásah policie ČR; nikdo nedokázal pochopit, že na hlídání nemám čas. Notabene v takovém mrazu, brrrr. Že jedno mé dítě od koní bydlí vedle přes plot, jsem rovněž zjistila zhruba po roce, což o mém rozhledu týkajícího se sousedů vypovídá víc než jasně.
Ovšem výjimka potvrzuje pravidlo. Ano, sousedka od naproti, důchodkyně, nárazová alkoholička, svého času nadšená komunistka, a s absolutním přehledem, co se kde šustne. Zpočátku mi bylo její šmírování fuk, ale postupem času mě její polemiky týkajících se mých nočních návštěv z Prahy (a že jich bylo, hehehe) začínaly dráždit. Vůbec nejstrašidelnějšími momenty se staly dvě snahy pošťaček, které zásilku kvůli blížícím se Vánocům raději ponechaly k vyzvednutí u ní, místo obvyklého papírku, že balík je na poště: zazvonit u ní a požádat o MŮJ balík = nervové zhroucení. Jasně, snažila jsem se být milá, ale když ono jí nešlo utéct. A protože její šmírování překračovalo hranice normy, snažila jsem se jí vyhýbat. Můj šestý smysl mě naučil chodit sklepem, křovím, vbíhat pod auta...
A právě tohle mi bylo při předávání druhého balíčku vytknuto:“My se jako nezdravíme, když jsme sousedi?“ No div se tomu, babo, když preventivně předstírám, že Tě vůbec nevidím. Výsledkem její přednášky na téma „slušné chování a zdravení“ bylo, že jsem se jí přestala vyhýbat, ale zároveň jsem ji přestala i zdravit (absolutní ignorace).
Co se nestalo: paní utrpěla komplikovaný úraz a byla z domu plného schodů přestěhována do paneláku s výtahem. A vedle koho? Správně, vedle naší Moničky (trenérky). A teď si představte tu situaci, kdy já letím na čaj a ještě během zvonění se otevřou vedlejší dveře a vybafne na mě důchodčí ksicht. Pozdravila jsem silou zvyku, než mi docvaklo, KDO to byl, a Móňa hned nazítří referovala:“No ona se divila, že jsi ji pozdravila... Že prý jsi spratek a harant nevychovanej“. A vzápětí vyklopila, jak u nich paní sousedka zvoní zhruba desetkrát denně, aby jim oznámila, že naproti mostu přes řeku dali nějakou novou značku a že ona nevidí, kolik tam je napsáno maximálních tun, tak jestli by se Monika nepodívala, až půjde okolo. A že sněží a že ještě nevyvezli kontejnery.
Nezdravím ji dál. Když je ve společnosti jiné paní, pozdravím pouze paní a pěkně nahlas, jak se sluší a patří. Nicméně i já jsem brzy podlehla trendu celé Moničiny rodiny aneb „hlavně nenápadně“. V praxi to vypadá tak, že na přesun „dveře – výtah“ je vyměřeno přesně deset vteřin a povinně po špičkách, a pokud je nutné transportovat malou Markétku, tak se jde po skupinách. S většími nákupy je situace ošemetnější, ale pokud se rodina plíží dle bojového plánu, dá se to. A zásada číslo jedna: zvonit jednou, krátce, počkat u zvonků (nikoliv u dveří, protože ve dveřích je kukátko) a poté v botách vskočit do bytu, zout až vevnitř.
No a kolik je vlastně na té značce tun? Deset. Ale neřeknu, neřeknu a neřeknu!:o)
draace
Nechci být důchodkyní.
Nechci být zpruzenou důchodkyní.
A poště jsem nařídila doručování balíků do práce:o)