... já věřím na víly! A jo, a jo, a jo…
V posledních týdnech se o absenci zázraků přesvědčuji víc, než je zdrávo, samozřejmě s již zlidovělým doplňkem „proč já se na to nevy*eru a nejdu do Prahy?“, což vždy vyvolá salvu smíchu a odezvu „to už tady bylo“. Samozřejmě odpověď na onu hlubokomyslnou otázku netřeba složitě hledat: jen jsem ve svých nadšených plánech pro rok 2008 nepočítala s tím, že si Štěstěna sbalí svých pět švestek a vyrukuje s dokonale vymakanou ofenzivou, abychom si s herkama neškrtli téměř v ničem. Ať už mi je či není souzeno dosahovat svých napohled banálních cílů, výsledek zůstává stejný: ještě pár týdnů podobných dubnu, a jebne mi. Mně nevadí se pachtit kvůli dobrému pocitu, který je prodělečný a naprosto neperspektivní: ale nemohoucné mrhání časem mě vytáčí k zuřivosti. A čím více se kýžené cíle vzdalují, tím hůře se nabírá elán do pokračování:o(
No aspoň že už hajtra nepajdá, tak snad už do skla šlapat nebude.
Potřebuju akutně dobít baterky, a ten zatracený pakl s CD Mobyho a Čechomorů nikde. Grrrrr!!!
draace
A taky balíček s izolátory by také mohl přijít.
A rovněž ta podsedlovka, kterou jsem nechala ušít dětem.
Rychlost běhu času promítnutá do formy hlídání aut České pošty z okna kanclu. Mazec.