Ráno mi váha ukázala 53,4 kg. Jestli čekáte anorektické nářky „jsem tlustáááá“, tak čekejte dál. Tlustá nejsem a daná hmotnost mě popravdě dost zaskočila, protože tolik jsem naposledy vážila tuším v 6. ročníku ZŠ, takže bezprostřední dojmy více než zajímavé. Jenomže… Jenomže k čemu mi to je? Pakliže vezmu v potaz, k čemu všemu je dobré zjištění „pod-optimální hmotnosti“, tak mi vyjde jediný výsledek: hurá, můžu bez omezení sežrat deset kilo čokolády. Akorát že okamžitě vyvstane otázka „opravdu můžu bez omezení sežrat deset kilo čokolády“, když se stále ještě potýkám s následky detoxikace po otravě jelenem?
No asi ne, protože zopakování pátku by mě asi nadobro zruinovalo. Nehledě na fakt, že po požití 10 kg čokolády bych vážila 63,4 kg:o)
Co se týče mého vztahu ke kontrole (a následné regulaci vlastní hmotnosti), tak ano – pokud nezaspím či pokud není váha pokryta jinovatkou, tak na ni ráno stoupnu. Důvodů je více: po pubertě se každé půlkilo shazuje velice složitě a člověk by měl o svou tělesnou schránku pečovat tak, aby s ní on sám byl spokojený (což se netýká pouze žen: navíc muži s přibývající kily ztrácí sex-appeal). Není nic protivnějšího, než skupina vyžraných matek s kočárky před marketem, skupinově naříkající nad „jak jsem tlustááá“, ale mající plné tašky nezdravého tučného jídla, a hurá domů uvařit a čumět na televizi s pytlíkem bramborových lupínků. A co třeba tělocvična? Co se aspoň snažit se sebou něco dělat? Copak „mít dítě“ automaticky znamená přestat o sebe pečovat, abych vypadala fit, s alibistickou výmluvou „to nejde“?
Je naprosto fuk, kolik vážíte, pokud hmotnost neohrožuje Vaše zdraví, což mi nedovolí nezmínit další mé oblíbené téma – důchodci. Paní sedí v čekárně doktora, naříká na oteklé bolavé nohy, ale má je napasované v lodičkách a během té půlhodiny sežere dva řízky s chlebem a krabici buchet, a že prý bude vařit vepřo-knedlo-zelo. Venku na ni čeká pes, který vypadá úplně stejně: z mnoha fald vykukující končetiny a obtloustlá hlava. A divme se nohám, že tu bečku sádla vůbec unesou…
Poslední věcí, která mě pokaždé rozesměje, jsou akce odpůrců „modelek“: chraňme mladé holky před vlivem „anorektických krásek“. Že extrémně štíhlé ženy usmívající se z médií jsou škodlivé. Riziko anorexií a bulimií škodlivé bezpochyby je, ale pro kolik procent naší republikové populace?:o)))
Tak jo, prásknu se.
Hmotnost si hlídám kvůli mé krásné značkové jezdecké košili, protože ji měli pouze v puberťácké velikosti „S“. Pořád pevně doufám, že v ní aspoň jednou vjedu na start parkuru, a fakt bych nerozdýchala, kdyby mi nešla zapnout přes břicho:o)
draace
Už jsem do sebe bez následků nacpala salát s to-fu.
To jako celou misku, ne čtyři lžíce:o)