Když jsem na sklonku léta dřepěla v multiplexu, na jehož plátně běžel ryze zimní příběh (tedy sníh, a to hodně sněhu: závěje, led, chřupání prašanu pod botou, pára od pusy, husté chumelení, špatně sjízdné silnice, zkrátka veškeré podoby zimy, kdy člověku imaginárně zalézá mráz za nehty a cítí pachuť chladnoucí krve), přišlo mi to v onen moment doslova božské. Proto milujeme filmy: přenášejí nás jinam, do jiné dimenze.
Ono důvodů k ukápnutí pomyslné slzy bylo víc, protože de facto šlo o loučení: tečka za katastrofálně skončeným létem, tečka za osudy (osudem?) hrdinů na plátně. Obojí bolelo, tak jako bolívá každé loučení.
Jen by mě nenapadlo, že o čtyři měsíce později, se mi emoce v totožné podobě promítne znovu, byť v domácím provedení. Film jakoby se uležel a ještě více zchutněl, navíc za okny už probíhala skutečná zima, a když se rozezněla melodie ze závěrečných titulků, pozřelo mě to navlas stejně, jako před časem v kině. Znovu jsem umírala, přestože tentokrát ryze kvůli osudu postav, díky nimž jsem mohla během loňského roku zdárně utíkat do jiných dimenzí. Je jednodušší sdílet životy cizí, než hořce trávit svůj vlastní, jen kdyby se mi teď po nich nestýskalo.
Významnou změnou však moje po-letní emoce prošla: tentokrát jsem nemusela utíkat na tramvaj. Titulky jsem si vyposlechla celé, ač mě srdce bolelo, navíc jsem si až v danou chvíli vzpomněla, že na úplném konci je cosi, o co jsem v kině přišla: takže zároveň očekávání. Troufám si tvrdit, že režisér zdaleka nedomyslel, co všechno závěr titulků může ve fanoušcích po tom všem vyvolat (notabene u těch, kteří se cpali seriálem bez odpočinku, téměř do stavu absolutního vyčerpání), jak úžasný umí být vizuální přechod z ledu do tropů, jak famózně je song v symbióze se záběrem kamery. Takhle si já představuji jednoduchou dokonalost. A to mě jinak hloubka oceánu děsí.
Pointa?
Lodičku si pouštím v rozmezí 10krát a více denně. Neomrzí se mi ani jako kulisa ke psaní. Žiju tím. Jen nevím, co si počnu, až DVD (vánoční dárek) budu muset předat budoucí šťastné majitelce, protože kvalita na YouTube.com (viz níže) je o ničem.
draace
NEJVĚTŠÍ emoce loňského roku.
Broken... Proč vlastně broken?
Je normální mít z filmu nejraději titulky?
.
.
.
.