První díl trilogie Pána Prstenů měl v našich kinech premiéru v lednu 02 a hysterie, která jej provázela, mě iritovala. A čím víc do mě okolí hustilo „na to se MUSÍŠ podívat!“, tím víc jsem se bránila a nesnášela jsem ten film ještě před shlédnutím.
Osud však chtěl jinak. Během Vánoc 2002 na mě přilepil bronchitidu, se kterou se nejen hodně špatně chodilo do práce a ke koni, ale i sháněl doktor. Poslední den v roce mi dýchat nešlo natolik, že jsem se tedy uráčila jít vyhledat lékařské ošetření, ale na dveře pohotovosti jsem bušila marně, a to jsem se tam doplazila celkem třikrát (na obranu pana doktora – byl u smrtelné bouračky). Místo silvestrovského veselení jsem zkoušela záchvaty rozfoukat léky na astma, což nejen bolelo, ale i nefungovalo, a největší krize přišla večer: co sakra dělat, aby člověk nemyslel na průdušky, když program v TV stál za starou bačkoru?
Ano, jala jsem si pustit tu fuj-VHS, s LOTR. Zpočátku mě děj prudil: nelíbil se mi Frodo, rozčilovaly mě scény, které nějak souvisely s Hobitem (zmínka o drakovi), a jelikož jsem nebyla v obraze, zuřila jsem. Nicméně ten film je jedinečný svým ztvárněním, atmosférou; natřískáno emocemi k prasknutí a s nejúžasnějšími „momentkami“ (Černý jezdec vjíždějící do Kraje, a houkání, které je provází při pronásledování hobitů... atd. atd. atd.). Mně „jiné světy“ hodně baví, notabene plné pohádkových bytostí, a děj byl tak neuvěřitelně autentický, že mě to strhlo jako lavina.
Silný příběh. Víc než to! Propadla jsem tomu, a když se pro mě zastavili rodiče, kvůli novoročnímu přípitku, soptila jsem vzteky, protože jsem v rámci pozice „hodná dcera“ musela přerušit Morii a vyrazit vypít svou decku vody, s přáním pevného zdraví, což za dané situace bylo spíše ironické. Netrpělivost, když už konečně budu zpátky ve své posteli s Frodem, hraničila s hysterií, neboť nic jsem si nepřála víc, než film dodívat. Netuše, že existuje prodloužená verze, že za měsíc bude premiéra dalšího dílu, a že se tahle posedlost se mnou bude táhnout pravděpodobně až do konce života.
Elijah Wood (Frodo-foto výše) totiž přijel do KV na MMF kvůli mně, abyste byli v obraze. To mně se na jaře zdálo, že do Varů přijede, což se skutečně stalo, a na jeho vytáhnutí cigára třemi šluky se zapomenout nedá (kéž by i jemu trvale fungovalo zdraví), stejně jako na jeho pohled z oka do oka (do onoho momentu jsem se fanynkám tokajícím na adresu jeho očí smála, a tímto se jim omlouvám). LOTR však nebyl jen Elijah a jeho excelentně zahraná role Froda. LOTR byl hafo momentů, při kterých se divákovi tajil dech: Rohirové na Pelenoru, u čehož pokaždé pustím slzu. Elfové a jejich úžasná obydlí, honičky s Black riders, které ocení i koňomilci, protože jezdecké scény jsou nejen věrohodné, ale i oku lahodící (sériové letmé přeskoky v rychlém cvalu). Tajemná a vlastní atmosférou nabitá místa, vize s přízraky, zhmotněný děs a strach, vše zachyceno v přenádherné přírodě. Pro snílka, kterým nepochybně jsem, požitek nad požitky.
Nejraději mám jedničku, protože v ní bylo všechno nové a fascinující. Režisérovi (P. Jackson) a jeho scénáristkám se podařil bravurní kousek, protože svět, který ve svém pojetí LOTRa zachytili, nemá v kinematografii obdoby. Fascinující a strhující podívaná, která mě pohltila do poslední buňky v těle, a téměř 3 další roky jsem tímhle emočním nášupem doslova žila. LOTR mě nabíjel, dojímal, nutil jásat i plakat, a především utíkat do jiné dimenze. Miluji ho. Miluju LOTR filmy, utápím se v nich, zbožňuji je a zbožňovat nepřestanu.
A málem bych zapomněla na famózní hudbu Howarda Shore, protože ta doslova udělala 50% filmu.
A kdyby Slovanský dům ještě jednou nabídnul LOTR maratón všech tří prodloužených verzí...
Jednou jedinkrát. Prosím!!!
draace
The Fellowship of the Ring (v kině 3x)
The Two Towers (v kině 5x)
The Return of the King (v kině 7x)