Absolutní nářez:
...don´t let me be misunderstood...
Rozepisovat se o Kill Bill nejspíš nemá význam, to bych pak tématicky hodně odbočila. Ale závěrečnou krvavou řežbu Nevěsty s O-Ren Ishii zmíním, protože mi stačí zaslechnout tento kousek ze soundtracku a okamžitě mám takovou husí kůži, že by mi ji Ilona Czáková mohla z fleku závidět. Vybaví se mi japonská zahrada, záběr bosých chodidel chřupajících ve sněhu a švihající katany: nelítostný boj na život a na smrt mezi dvěma ženami.
A vše za doprovodu té nejnepravděpodobnější hudby.
Vida, k čemu všemu se nechají použít typicky španělské rytmy, kytarové sólo (španělka, nikoliv elektrika:o), tamburíny, kastaněty, rasqueados (rychlé rytmické brnkání přes všechny struny)... Výbušná forma energie, ve které chybí už jenom vedrem zpocený a zubící se Mexičan s obrovitým sombrerem naraženým až na oči a nad načatými tequilami veselící se dav posluchačů a tanečníků flamenca.
Ale kung-fu??? Respektive souboj samurajských mečů? Asi krapet bizarní, už jen ta myšlenka sama o sobě, ale ve své podstatě geniální nápad. „Roztržka“ mezi oběma „děvčaty“ dostala zcela jiný nádech, kdy si divák není až tak jistý, jestli „to“ s tou „muzikou“ myslel režisér až tak úplně vážně... a useknutá hlava O-Ren Ishii dotáhne famózní atmosféru do finále. Inu, to bylo zase jednou veselo, na zahrádce...:o)
Nejsem příznivec španělské hudby, ale tohle je ona kýžená výjimka, která víc než potvrzuje pravidlo. A především, soundtrack celého filmu je jedna perla za druhou, ale kdo neviděl film, absurditu jednotlivých skladeb nepochopí.
Daja Swito
s kytarou v MP3 playeru... tak to tady fakt ještě nebylo, hujahý...:o)
