Ráno okolo páté hodiny mne probudili Coldplay, resp. jejich Clocks.
Na ten song nesmírně trpím, to není tajemstvím, ale nikdy jsem si ho nevychutnala natolik intenzivně jako dnes ráno. Tón po tónu, slovo po slovu...
Nepopsatelná nádhera.
Vůbec poprvé se mi Clocks vryl do uší, když doprovázel trailer na profláklou americkou pohádku o Peter Panovi. Kouzelnou atmosféru dokreslil naprosto jedinečně, s rozšířenýma očima jsem zírala na plátno, odhodlána na daný film jít. Film byl perfektní, to ano, ale již bez Clocks, k mému velkému zklamání. Neměla jsem jediné pojítko, kdo je autorem té písně, kde ji sehnat... Já si fakt myslela, že je součástí filmu, neznala jsem to, přestože se jednalo o zdařile překopaný cover.
Uplynul nějaký čas a s Chlácholem, Klárkou a Kibickou jsme navštívili mé známe, v Aši. Klárka nocovala v Krásné kvůli koním (chystali jsme se na zkoušky do Nebanic), ale já s Kibicem jsme zůstaly na návštěvě: Kibic usnula na houpačce (resp. pod ní), já nad dokumentací o Gigerovi. Prý nás přikryli dekami, což si vůbec nepamatuju, ale někdy kolem třetí ráno mne probudil Clocks. Fascinovaně jsem natahovala uši, ještě v polospánku, a moje napůl spící mysl nechápala, co se to vlastně děje... Jako bych se vznášela v oblaku pohádkové pohody, místo nasycené spontánní harmonií a lidským teplem. Cítila jsem se strašně moc dobře, bez výraznějších emocí nadšení a radosti, prostě mi bylo dobře. Krásně dobře.
Ráno jsem se probrala, aniž bych si hned vzpomněla, co se mi v noci událo. Teprve během dne se mi silný zážitek vrátil a hned jsem apelovala na Verču, cože to tam v noci hrálo. Tak prý Coldplay...
Kdykoliv slyším Clocks, vybaví se mi onen pocit dobra. Kéž by i moje bydlení jednou vyzařovalo takhle enormní paprsky pozitivní energie, protkané pohádkou a libými emocemi.
Daja Swito
& clocks