Horko těžko zde uvedu nezbytná fakta, týkající se existence notoricky známé hudební osobnosti, neb je sama neznám... Jsem především posluchač, tedy hudební labužník. Ač s občasnými tendencemi spadat do kýče:o)
Oldfield je především kytarový mág, s citem pro melodičnost a všestranností zakotvit v jakémkoliv stylu. Popravdě: já nejsem kytarově založená, ale jak už to bývá, výjimka potvrzuje pravidlo, a to je na Oldfieldově tvorbě kouzelné. Album Guitars bych ohodnotila dvěma hvězdičkami z pěti, nesedí mi, stylově, ale song Out of mind zbožňuji natolik, že bych jím mohla s nehasnoucím nadšením vytloukat okna celý boží den...
Dalším Oldfieldovým ternem jsou bizardní hudební směsice, např. Five miles out či Altered state. Napohled bez ladu a skladu, hektická a střelená slátanina, přesto však famózní zážitek, který doslova nutí posluchače bádat na otázkou, jaký magor tohle mohl vyplodit. Kdybych měla Oldfieldovu tvorbu rozškatulkovat dle svého cítění, tak do prvního šuplíku bych schovala sérii Zvonků, do dalšího všehochutě rozličných směsí, což byla většina alb. Zpívané kousky bych uložila na dno: přijde mi totiž, že tyhle skladby se vesměs (a marně) snaží stylově vydrápat na post legendárního Moonlight shadow. Ale i ve zpívankách lze narazit na vychytávky, založené na střídmosti a typické Oldfieldovy libozvučnosti a hravosti (Forreign affair, Family man). V dalším šuplíčku bych uložila alba zaměřená na jeden styl (zmíněné kytary, keltské písně apod.), a zcela nahoře by bylo ve skle vystaveno The songs of distant earth.
Oldfield byl, je a bude vždy spojován s Tubullar Bells. Všechny tyto kompilace jsou fantastické a těžko vybírat, která je nejlepší. Osobně bych dlouze váhala nad trojkou a miléniem, protože atmosféra obou dvou je jedinečná. Komu nikdy nezvonila milénia u vánočního stromečku, a kdo nikdy neusnul ukolébán závěrečnými skladbami třetích zvonků, ten nepochopí. V poloze ležmo, mezi šedesátkami reproduktory, něžňoučké tóny klavíru v postupně do snů unášející melodii; několik slov nevinného dětského hlásku už sotva vnímáte. A pak to přijde: bim. No: mnohem výstižnější by bylo BIM... anebo spíš BIM!!!!!, protože zkrátka a jednoduše na světě neexistuje impozantnější tón. Ten zvuk vás postaví na nohy ještě ve spánku, a než vám vůbec dojde, kde jste a co se děje, a že to fantastično lačně valící se na vás z repráků je skutečná realita, která vám bere dech ještě hodinu poté... Oldfield se zde (Secrets) totiž uchýlil k drobnému vylepšení: zvony se rozezní o stupeň hlasitěji, oproti předchozím skladbám. A v dřevem obložené pracovně... Ohromení v ohromném: absolutní paralýza, která ve vás zůstane vryta navždy.
I přesto však nejvíce sympatií chovám k již zmíněnému The songs of the distant earth. Úžasnost nejen jako celek; co skladba, to nádech jiného světa. Přeplouvat z tracku do tracku se rovná požitku, při kterém lze relaxovat, psát knížku, lapat inspirace či nechat se unášet do kultur, o něž v reálu kdovíjak nestojíte. Oldfield ukázal nonstop hudební rozmanitost v podobě, na jakou se nedá zapomenout, a pocit zaplavující duši při finálové A new beginning je jen jeden: já chci ještě...
Prvním albem, které jsem si opravdu zamilovala, byla kompilace Wonderland, směska skoro až bláznivých tracků, vyzařující pozitivní energii a dravou životní radost. S nadšením si je pouštím dodnes, a těžko uvěřiti, že všechna alba jsou dílem jediného člověka. A právě to řadí Mike Oldfielda mezi mistry svého oboru.