…v noci mě probudilo… Man in the Mirror…
Znáte ten pocit, kdy procitnete kvůli něčemu, co je vám citově blízké, jste si jisti, že to důvěrně znáte, ale nedokážete s přesností identifikovat, o co jde? Prochází to vámi v podobě příjemných pocitů, vzpomínkové euforie, obaluje vás to příjemnem a je vám taaak dobře… Mozek samozřejmě šrotuje (co to sakra jeee?), místo aby vypnul a užíval si to také.
Já jsem po původu onoho smyslového požitku pátrat nemusela, protože jsem to byla já, kdo si jakožto Večerníčka pustil koncert z Bukurešti. Jedno z nejprofláklejších vystoupení Krále popu, na kterém ve své době ulítával každý fanoušek. V Bukurešti jsem tehdy nebyla, na to jsem byla ještě moc malý fracek, aby mi bylo ze strany rodičů dovoleno cestovat do tehdy politicky zmítaného a uvadlého Rumunska, naštěstí záznam charitativního koncertu byl k mání veřejnoprávně. Všichni máme najetou Bukurešť, kam se hrabal skutečný živáč ve Vídni a v Kolíně a v… Bayereuth? Myslím že nejbližší německé město, kde jelo Dangerous tour.
Ale zpět k Man in the Mirror. Myslím, že to nebyla náhoda, že vědomí ji vnímalo (a následně procitlo) záměrně. Bodejť by ne… Song, který se mi velice dlouho dostával pod kůži, ale zato se mi pod ni zaryl extrémně silně. Přiznávám, že jsem z koncertu nic moc neviděla, už u Human Nature jsem o sobě nevěděla, a spíš bych čekala, že mě ze spaní vyrve Billie Jean (ano, ta na plošině), ale koncovka, závěr v podobě Man in the mirror, ten mi spát nedovolil:o) A udělal mi tak dobře… Nepopsatelně dobře. Nabilo mě to, moc, a to aniž bych otevřela oči. Prostě jsem jenom ležela, víčka slepená k sobě, a jen jsem naslouchala, každý tón, každou notu. Nepotřebovala jsem to vidět. Bylo to jako pročítat starou prosahanou knížku, ve které znáte každé slovo, polykáte je a jakoby se ujišťujete, že je pořád znáte přesně tak, jak jdou za sebou; film z dětství, který jste viděli tolikrát, že vlastně nemá význam se na něj dívat, protože jej máte v paměti vrytý scénu po scéně. Ale i tak je každý kontakt svým způsobem nový. A tohle byl můj nejdelší Man in the mirror v historii, trval nesmírně dlouho, jakoby mi ukazoval jinou tvář, rozpitvanou do nejpodrobnějších částeček vesmíru, a já jsem si ho užívala. Koncertní verze je totiž ve finále strhující, emočně vyhrocená do extrému, bez nutnosti využívat sentimentálních prvků… Kdosi Man in the Mirror nazval poselstvím, zřejmě na tom něco bude (i když pro mě trošku jinak… muhehe:o)
Fantastický prožitek. Bylo v tom všechno: především emoce puberty a vzpomínek. Pro tyhle momenty opravdu stojí za to žít.
I´m starting with the man in the mirror
I´m asking him to change his ways
And no message could have been any clearer
If you wanna make the world a better place
take a look at yourself and then make a change
Daja Swito
woMan in the Mirror
special thanx to Livie:o)