Na živé koncerty se chodí kvůli atmosféře, o tom není pochyb. Super jsou i záznamy koncertů, osobně se modlím, aby začaly vycházet na novinových DVD… to by byla řežba. To by se kupovalo!:o) Třeba Olympic, hahaha, na které jsem jakožto usoplený prcek chodila s tatínkem. Hodně koncertů bych chtěla vidět ještě jednou; před mnoha lety jsem doma na kolenou prosila, aby mě (fakana) pustili na Prince Ital Joe & Marky Mark (ač jsme na Štvanici brutálně zmrzli, tak ten koncert byl naprosto luxusní).
Live koncerty kromě peněženky vymývají i mozek, o tom rovněž není pochyb. Davová hysterie, hlasitá hudba, adrenalin v krvi: to vše se pak zpětně promítá do hlavy. Nevím jak ostatní, ale já když po koncertě ulehnu (pokud je mi dopřáno ulehnout:o), krev mi buší do spánků a zlomky emocí a zážitků se mi v podobě útržků vrací. Tupé údery basů, bláznivý galamatyáš prosycený barevnými světly a dýmem, a samozřejmě střípky melodií, které se mi tímto navždy vryjí do podvědomí. Pocit euforie v nejvyšším stádiu, emoce vyhrocené do krajnosti.
Ráno lilo. Vzbudil mě bubnující déšť, tak jsem si sjela kousíček koncertu Madonny. Madonna a Jackson pojímají koncerty jakožto velkolepou kabaretní show, ve které se hlavní slovo hudby občas ztratí – ale i tohle ztvárnění (předvedení) hudby má své kouzlo. Mě na koncertě Madonny totálně rozsekalo Music Inferno. Že jde o slepení dvou hitů (Madonnin „Music“ a „Disko Inferno“ od Baykonur), jsem v dané chvíli netušila; já miluji basové podkreslení a v Music Inferno to basák v začátku songu rozjel - řežba. Na Madonnině koncertě jsem měla fajn pozici – v první řadě, v rohu pódia a rampy, a když na jeviště vjeli rozjaření bruslaři a počali v basovém Infernu řádit, tak už můj ´stupeň´ euforie nevěděl, kam dál ´stoupat´:o) Bylo to bizarně barevné, opravdové a nabité takovou energií, že bych klidně vyskočila z kůže, kdyby to mělo nějaký smysl. Tanečníci (bruslaři) mi létali doslova kolem hlavy, natřískaný megalomanský nářez: pravděpodobně nejsilnější koncertová emoce, kterou jsem kdy prodělala (sorry, Michaeli). Takže na Music Infernu fakt frčím, i po těch téměř dvou letech, baví mě ji poslouchat, dívat se na ni, prožívat ji.
Na DVD záznam jsem čekala napjatě a třásla jsem se nedočkavostí, když se show blížila k Infernu. Tu noc jsem špatně spala, protože jsem opakovaným sjížděním Music Inferna vymlátila téměř všechny funkční mozkové buňky. Kdyby se tak naskytla možnost tohle ještě jednou v životě zažít (diskotéky do track-listů Music Inferno nejspíš nikdy nezařadí:o); ale kdo ví, jestli bych to vůbec rozdýchala.
Nicméně stále mám spoustu čekajících koncert emocí. Jarvisi… sakra…
draace
Music Inferno forever.
Vohulíme. Chudák had. Had asi Inferno rád nemá. Muhehe:o)