pomník v Centru Evropy
Bizardní tvorba se rozhodně nedá upřít architektům. Znalá „pouze“ noblesních vil pražských milionářů a ruských magnátů v Karlových Varech, jsem nestíhala s otevřenou hubou zírat, co všechno se nechá považovat za „rodinný dům“. Představte si, že jedete po rozbité silnici několik kilometrů podél lánu vzrostlé kukuřice (a to prosím nesklizené z loňska). Zhruba uprostřed pole jsou vedle silnice tři zasněžené parcely s rozestavěnými domy, nad kterými usilovně přemýšlíte, jestli zde budují zmenšeninu Kremlu anebo moderní prototyp bradavické školy Harryho Pottera, soudě dle všech těch věžiček a šestistěnných pokojů. Potkávali jsme ovšem i hotové stavby: křiklavě zelený mřížovitý plot, oranžová omítka, žluté parapety u oken a blankytně modrá střecha. Velice mne mrzí, že nebylo reálné nahlédnout i dovnitř. V domácnostech v podhorské vesnici dominovaly na zdech rozvěšené barevné koberce, které zřejmě plnily i úlohu izolace: jakpak to asi vypadá v interiéru snobů?
Člověka to nutí položit si otázku: jak hodně musí být někdo bohatý, když si nechá postavit takový „dům“? V ulicích města se stavby pracháčů mísí s nicotnými domky nejchudších obyvatel, což je samo o sobě absurdní. Jak asi vypadá běžný život v takovém místě, kde se mísí tak extrémně značný nepoměr v životní úrovni obyvatel?
ukrajinští silničáři
Jestli mi něco opravdu zahřálo duši, tak tamější koně. Respektive koníci, huculové, kterých všude klusalo požehnaně, zapřažených v primitivních povozech. Potkávali jsme jich mraky, i na státních silnicích, a vyjma jednoho mlaďase, který se zřejmě jakožto puberťák učil chodit vedle mámy v potahu, byla všechna ta zvířata řádně nakrmená a ve většině případů i okovaná. Nepotkala jsem jediného koně, kterému by byla vidět žebra: byli sice špinaví, chlupatí a s ocasy zamotanými do škaredého uzlu, ale byli kulatí a pěkně napapaní. Klapot koňských kopyt byl vlastně vůbec prvním zvukem, který mne probudil do nefalšované Ukrajiny za bílého dne: vytřeštěně jsem vylítla ze snu ve zděšení, že nám zdrhli koně a teď si to pod mým oknem mastí po dlažbě nahoru do města... I takhle vypadá noční můra. Nijak mne v prvním momentu netrklo, že naše herky rolničky ani zvonečky nenosí:o)
Jen mi bylo hrozně moc líto všech domácích zvířat pozavíraných v nevětraných chlívcích bez oken, po tmě uvázaných na krátkém řetězu, kde koza sotva zvedne hlavu. Utěšovala jsem sebe i je tím, že brzy bude jaro, že budou i s mláďaty vypuštěna ven na trávu. Chápu, že v podhůří nelze o práva a pohodlí zvířat bojovat, ale i tak... No asi už jsem krapet přecitlivělá:o)
Dalším z negativ, které mi rozum nebere, byl tamější nepořádek. Civilizace roztáhla chřtán, ale nenaučila obyvatele „hospodařit“ s odpadky, natož je třídit. A tak jsou horské potoky plné všemožných umělohmotných obalů, pet lahve se válí na ulicích před domky a čeká se, až je „někam“ na jaře spláchne velká voda. Nikdo se nepozastavuje nad tím, jak danou problematiku řešit:“Proč jsem hodil tu flašku do potoka? No a proč bych ji tam nehodil, když to tak dělají VŠICHNI???“
nevím, co to přesně znamená, ale líbilo se mi to, takže foto..:o)