rodné město bylo ještě taaaak daleko (Užgorod)
Parchant žaludek bolel až do půlnoci. Ráno jsem se nafedrovala kinedrylem tak, že mi pomalu nešlo ani chodit. Střevní problémy už byly pasé, nebylo totiž co... alespoň k něčemu ta včerejší hladovka byla dobrá:o). Až do Mukačeva jsem byla tuhá, a v Užgorodě jsme měli pauzu, kde jsem zažila kadiboudy, které měly už jenom díru v zemi, sezení žádné... Ateliér světově známého malíře Repkina mému těžce podrážděnému žaludku nepřidal: obrazy sice nádherné, ale pach olejových barev už tolik ne. Ale prokázal nám (no především mně) nesmírně nedoceněnou službu, jel s námi na hranice a skrz všechny ty papaláše v beranicích nás provezl, bez nutnosti uplácet a čekat. Slovenští celníci akorát spočítali počet vodky, která byla v těch pěkných „vožak“ lahvích s ozdobnými plíšky, na samogonku v pet lahvích nepřišli. Ale málo nechybělo a přišla jsem na ni nečekaně já: měla jsem žízeň a jestli by nebyla obyčejná ničím nerušená voda. Oleg mi podal láhev a jen tak čirou náhodou se také napil, což mu způsobilo dávivý kašel. Ono nalít do sebe natolik koncentrovanou vodku, ve které by v pohodě hořel knot, stejným stylem jako vodu, asi nic moc příjemného. A kdybych se toho TAKHLE napila i já, tak mám takový nejapný pocit, že už bych ke hranicím nedojela vůbec, hahaha. To by můj zničený žaludek nerozchodil tuplem.
Slovensko jsem vítala se sluncem v duši, především první benzinovou pumpu. Nájezd na pravé české nefalšované piškoty skončil nezdarem, ale při troše fantazie se z čoko-piškotů po drobné úpravě nechaly vyrobit jenom piškoty. A tak Oleg baštil tu dobrou čokoládou politou želatinu, já suché piškoty a Jurij nefalšovanou ukrajinskou klobásu... No kde je spravedlnost?:o)
Jurij s klobáskou - tzv. pohled z kufru:o)
Ale sláva, jedla jsem. Sice pomaličku, ale jedla. Sledovala jsem cikánská ghetta na východě Slovenska; realita vypadá mnohem tvrději, že v dokumentech české televize, člověk by nevěřil, že je tohle v „civilizované“ zemi vůbec možné. Další benzinka už piškoty měla, hurrrá. Kromě nádherného panoramatu Nízkých Tater, což byl pro mne opravdu hluboký zážitek, jsem se nestíhala divit, kolik na vysokých stromech roste jmelí. Zpočátku jsem pořád dumala, co to je za hnízda a proč je jich tolik, a právě až na Slovensku mi došlo, že jde o jmelí. A že ho tam bylo, čím východněji, tím přibývalo jmelí.
Když jsem se chystala na Ukrajinu, neměla jsem pas. V pondělí jsem sypala do Varů, nechala jsem se vyfotit, a poté jsem mastila na magistrát, požádat o pas. Ve středu jsem si ho vyzvedla a mohla jsem jet... Jediné, čeho jsem se strachovala, bylo, že tam přiberu, když nebudu mít každodenní lítačku kolem koně. Málo platné, obzvláště v zimě se nadbytečné sádlo špatně dostává z proporcí pryč, kór když mrzne a tělo si tuk drží, seč může. Ale obavy byly zbytečné. Po absolutním kolapsů mého zažívání spojeným s vleklými potížemi jsem přijela naopak o dvě kila lehčí. Úžasný paradox z ještě úžasnějšího výletu:o)))
Daja Swito
děvočka charošaja:o)))))