Datum: 7.1. 2005
Ahojte do naší rodné zemičky...
Podruhé zdravíme z Číny, opět se udála spousta zážitků a celé bychom to asi nazvali titulkem:
KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO ČÍNY.
Podmínky tady jsou docela drsné, zvláště po tom, co nám už týden doma neteče voda a s čínskou rychlostí a přístupem k práci to vidíme až na konec měsíce. Nosíme si kýble vody z jednoho obchodu přes ulici, no prostě zážitek. Je tu všude špína i normálně, a takhle bez vody je to ještě o to akutnější. Je opravdu k pobavení pozorovat čínské pracovní postupy (nebo spíš pracovní přístupy), kdy by stačilo prostě použít bagr a vybagrovat jednu dlouhou díru podél potrubí, než by se přišlo na to, kde je prasklé. Ale vzhledem k tomu, že tady je mnohem jednodušší dát práci 20ti lidem, přičemž jeden má krumpáč a kope díru do země o průměru 1 metr, a ostatních deset postává na okraji díry a pozorují kopáče. Ještě si zvládají v takovém malém plechovém kyblíku udržovat ohýnek, aby neumrzli (musím tedy říci, že je mi jich líto, protože venku je permanentně kolem –20°C). Včera k naší radosti začala téct voda, ale trvalo to asi jen hodinu a my neprozíravci jsme si ani nenaplnili kýble, protože jsme si naivně mysleli, že je tento problém konečně vyřešen… sranda. A takhle tady funguje všechno.
Přála bych vám navštívit veřejné sprchy, což je pro nás momentálně jedinou možností, jak alespoň trochu udržovat hygienu. Že se člověk bojí stoupnout na podlahu, protože je na ní centimetr špíny, a že se ve sprchách netopí, je ještě docela ok; ale vůbec nejlepší je, když se člověk modlí, aby vůbec tekla teplá voda, a k našemu velkému překvapení poté teče voda tak horká, že se v ní pomalu nedá vydržet. O nějaké regulaci teploty samozřejmě nemůže být řeč. A když potom člověk přechází těch 300 metrů v minus dvacetistupňovém mrazu, no přežijte tu…
Ale co nás nezabije, to nás posílí. Myslím, že náš imunitní systém se tu za ten rok opravdu posílí (pokud úplně nezkolabuje).
Pro mě zatím snad nejhrůznější zkušeností byly veřejné záchody v jednom městě, kterým jsme projížděli cestou do hor. Bylo to pět kabinek vedle sebe, které neměly dveře, tudíž člověk tuhle intimní potřebu vykonával před zraky čekajících, a čural (tedy nejenom) do kanálu, který vede podél všech těch kabinek. Nevadil by mi ani tak ten smrad, jako spíš fakt, že nebylo kde si umýt ruce. Tohle jsem nezažila ani v Malajsii.
Již jsme podnikli výpravu do místních hor, které jsou asi 100 km východně od Urumqi. Jedná se o docela slušné pohoří, nejvyšší Mt.Bogda má skoro 5500 m n/m. Ale celá ta krkolomná cesta dvěma autobusy a dvěma taxíky stála za to. Vyjeli jsme na Silvestra kolem 2. hodiny odpolední, abychom nový rok přivítali v prostředí, které je nám nejbližší. Čistá nezkažená horská příroda, sluníčkové počasí, krásný západ slunce a fajn lidi (jeli jsme spolu s dvěma dalšími učiteli). Cestou jsme ochutnávali místní stánkový prodej, např. vajíčka natvrdo vařená v čaji nebo pečené sladké brambory atd. Do horské vesnice, kde nás místní rodinka ubytovala v pravé kazašské jurtě, jsme přijeli těsně před stmíváním, a vzhledem ke kruté zimě jsme po krátké procházce zalezli do našeho nového obydlí. Člověk by nevěřil, jak taková jurta může být velká. Veliký kulatý stan o průměru asi 5 metrů, zvenku izolovaný igelitem a zevnitř prošívanými dekami s krásnými barevnými vzory, uprostřed stůl, opodál kamna na uhlí, které celou místnost krásně vytopí, televize, a donesli nám i přehrávač, abychom mohli poslouchat kazašskou hudbu. Velice útulné místo.
Na předvečeři jsme dostali pravý domácí chleba s domácím máslem, které se podle mě nedalo jíst (strašně smrdělo) a kazašský čaj, což je čaj s mlékem a se solí. Člověku chvíli trvá, než si zvykne na tu zvláštní chuť, mně to pak už i docela chutnalo. A na večeři bylo polo, což je rýže s mrkví a něčím, o čem jsem si původně myslela, že jsou houby, než jsem zjistila, že jde o koňské maso. Já se tedy vzdala svého masového podílu ve prospěch Mišáka a jemu opravdu šmakovalo. Potom se brnkalo na kytaru a hrály se s domorodci kostky, bylo opravdu veselo. O půlnoci přinesli veliký tác s domácími širokými nudlemi a dvěma velkými kusy masa, jedno bylo koňské a druhé jehněčí. Takže já porušila na nový rok veškeré své zásady, a jakožto pravá vegetariánka jsem si jako své první jídlo Nového roku dala jehněčí tuk, což je pro místní ta největší a nejvzácnější pochoutka, kterou jsem opravdu neměla to srdce odmítnout. Také jsme testovali místní pálenku, které říkají Badzo, je pálená z rýže a má opravdu výbornou chuť, já v ní cítila brusinky. A tak se pilo a hodovalo a zpívalo, a i když prakticky nikdo z nás nemluvil stejným jazykem, tak to bylo opravdu přátelské a milé. Úplně nás odzbrojilo, jak se o nás krásně starali. Z toho mála, které měli, nám ještě dali půlku. Z těchto lidí by si člověk měl vzít příklad. Žijí celý život v horách v drsných podmínkách, vůbec netuším, kde berou vodu a jak vydělávají peníze, ale lze na nich vidět, že jsou šťastní a rozdavační a vděční za to, co mají.
Další den Michal s Justin absolvovali krátkou projížďku na koních a my s Patrikem jsme se byli jenom projít. K obědu jsme dostali pravý vývar z koniny a kazašské kafe (ještě horší než jejich čaj:o), a pomaličku jsme se chystali zpět do Urumqi, protože cesta byla dlouhá.
Byl to opravdu krásný, zajímavý a velice netradiční Nový rok. Věřím, že takový bude i celý následující rok.
Ale jinak se zařazujeme do zdejšího obyčejného života. Dnes začínáme lekce čínštiny, a já už si našla svou první práci, učím anglicky skupinu pěti Číňanů. Je to vyloženě soukromé a vypadá to, že bych od února mohla mít poloviční úvazek na jedné jazykovce. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Také jsem dostala nabídku na asistentku managera v největším pětihvězdičkovém hotelu v Urumqi a já ji odmítla, protože bych tam za 48 hodin týdně vydělala to samé, co za šest hodin učení angličtiny.
Také jsme se výsostně pobavili, když jsme byli nakupovat v místním supermarketu. Málem nás trefil šlak ze všech těch lidí, kteří stáli šílené fronty na levné ryby a maso apod. Nikdy jsem neviděla nic podobného, ani u nás při největších předvánočních nakupovacích horečkách. Když jsme zhruba po hodině a půl (v košíku jsme měli ČTYŘI věci) konečně dorazili k pokladně a zaplatili, tak jsme se opravdu rozesmáli, protože jsme naproti pokladnám uviděli stoličky a nad nimi nápis (leisure area- odpočívárna). Ale faktem je, že člověk při nakupování v Číně vydá pomalu tolik energie jako za hodinu v posilovně.
Další velkou kapitolou by mohlo být téma o kvalitě čínských výrobků, ale to už si nechám na příště, ať vás moc nenudím. Pobyt tady je opravdu jedna velká zkušenost. Od zítřka se k nám do bytu stěhuje další učitelka, takže tím to bude zase jiné, prostě člověk nemá šanci se zde nudit.
Minule jsem viděla na ulici stánek, kde prodávali živé kohouty. Jednoho si vyberete a oni vám ho zaříznou, oškubou a vykuchají. Stoprocentní jistota, že maso je čerstvé.
Těšíme se na nějaké vaše příběhy z natáčení a přejeme všem krásný a úspěšný nový rok.
Vzpomínají
Kami a Michal