Datum: 9.3. 2005
Ahojte,
už je to zase nějaký ten pátek, co jsme se neozvali, takže přichází další díl seriálu “Jak se žije v Číně”. O žádné jiné zemi, kde jsme zatím byli, se toho nedá napsat tolik jako o Číně. A to jsme zatím prakticky nevytáhli paty z Urumqi, nechci to vidět, až začneme cestovat.
Nejdůležitější zprávou je, že se nám tu znatelně oteplilo, už je jen trošku pod nulou:-) Poslední dny je dokonce sluníčkově s modrou oblohou (nevíte, proč člověk vždycky jako první píše o počasí???:-) No hned je veseleji. Zato pořád dostáváme zprávy, že v ČR vládne dál krutá zima se spoustou sněhu, lyžaři si letos užijou, co??
Podnikli jsme jeden opravdu neúspěšný výlet za město. V pátek ráno jsme se probudili do jasného slunečného dne, po smogu ani památky, a tak jsme si řekli, že si uděláme procházku, když je tak krásně. Autobusem jsme dojeli na kraj města, kde nám řekli, že odtud se dá dojít do blízkých hor. Už cestou to působilo podezřele, začalo se zatahovat, opět se snesl náš starý známý nepřítel smog a fučelo. Když jsme vystoupili na konečné, tak už byl opět ten typicky hnusný Urumqijsky den. I přesto jsme asi hodinku a půl šlapali, ale hory nikde, takže jsme se otočili a jeli zpátky. Nejlepší bylo, že když jsme se vrátili do centra města, tak tam stále vládlo krásné jarní počasí s viditelností, jakou jsme zde ještě nezažili. S teplými slunečními paprsky... Ano, my holt bez toho znečištěného vzduchu nedokážeme žít a začínáme ho vyhledávat, hahaha...
Také vám musím popsat svůj příběh, aneb jak se v Číně dělají fotky na pas, protože u téhle zcela banální záležitosti jsem málem ztratila nervy. V prvním obchodě fotky nedělali a poslali mě jinam. Tam sice fotky dělali, ale ne takové, které se dají použít na pas. Takže po hodině se mi konečně podařilo objevit obchod, kde dělali potřebné fotky, celkem bez problémů mě vyfotili a řekli, že mám přijít za 2 hodiny (přesně ty samé fotky, které evropský Polaroid udělá za 5 minut). Za 2 hodiny jsem tedy byla zpět a paní na mě svou krásnou čínštinou vybalila, že fotky nejsou a že mě musí vyfotit znova. Takže mi udělali dalších 5 snímků a poslali mě opět na 2 hodiny pryč. No a hádejte, co se stalo, když jsem přišla potřetí na místo činu?? Fotky BYLY, ale normální velikosti 9*13. To už jsem začala být docela nepříjemná a nadávala jsem jim česky. Trvalo další hodinu, než mi byli schopni udělat MALÉ fotky. Opravdu bych nevěřila, že se dá celý den zabít výrobou čtyř fotek. Vítejte v Číně.
Mám momentálně docela problém s vízy, prodloužili mi je na dva měsíce a znovu prý už žádat nemusím. Na rovinu mi řekli, že další turistická víza už nedostanu. Takže teď řešíme co a jak, protože i přes všechna zdejší dobrodružství se nám tady líbí a chtěli bychom zde vydržet do listopadu, než Michalovi skončí smlouva ve škole.
Musím se pochlubit, že mám fotku v místních novinách, byl tam článek o našem English clubu a netuším, proč ze všech těch fotek vybrali zrovna mou. Také už mám druhou skupinu studentů, které učím doma (sedm Číňanů) a jsou moc prima, fakt se v hodinách nasmějeme.
Jsou chvíle, kdy máme pocit, že vůbec nejsme v Číně a jsou chvíle, kdy to člověk cítí strašně moc.
Čekáme na nějaké zprávy od vás sem k nám do Asie, mějte se všichni moc hezky a někdy se ozvěte.
Moc vzpomínají
Kami a Michal
Hong Shan Park
