Datum: 9.5. 2005
Vysokohorská expedice (aneb další nástrahy Číny)
Jak to všechno začalo…
“Nechci do Kashgaru (staré uyghurské město na západním konci Číny, na hranicích s Kyrgyzstánem), to je zase jen město, já chci do hor!” protestovala jsem jednou cestou do školy. Mišák se k tomu nevyjádřil, ale o týden později jsem poznala, že mou potřebu utéct alespoň na chvilku z civilizace vzal naprosto vážně. V den svých narozenin jsem ráno přišla do obýváku a tam postavený stan, v něm nafukovací karimatka a nějaké další dárky. Mám úžasného chlapa, který nemluví a jedná...
Veškeré přípravy na výlet probíhaly takovou rychlostí, že jsme nakonec museli odjezd o den odložit, protože jsme se na poslední chvíli snažili sehnat mapu, podle které bychom se v těch horách mohli aspoň trochu orientovat. Opět se potvrdilo, že nejpoužívanější čínská věta (a to při jakémkoli nakupování) je “may yo” (“nemáme”), aniž by se prodavač snažil nejprve podívat, jestli třeba náhodou... Nesmějte se, když vám prozradím, že jsme nakonec vyrazili v sobotu ráno s mapou obkreslenou přes počítačovou obrazovku, protože ve škole, kde jsme si chtěli vytisknout postahované mapy z internetu, samozřejmě v ten den nefungovala tiskárna.
Celý výlet pokračoval přesně v tomto duchu, a to tak, že jsme nemohli najít autobusové nádraží, ze kterého jsme odjížděli do hor na Nový rok. Nakonec jsme uznali, že jediná možnost je nechat se tam odvézt taxíkem. Při snaze vysvětlit taxikáři, kam chceme odvézt, jsme zjistili, že jsme doma zapomněli to nejdůležitější, naši anglicko–čínskou příručku. Ale vracet už se nebyl čas, a tak jsme se po 20ti minutách anglicko-čínsko-českého domlouvání a třech telefonátech s někým anglicko-čínsky mluvícím konečně dopravili na potřebné nádraží. Samozřejmě jsme zjistili, že odbočku jsme minuli jen proto, že na ní během čtyř měsíců vyrostla nová velká modrá budova, a vyrazili jsme směr Fukang. Tady jsme přestoupili do jiného autobusu a frčeli jsme si to konečně na HORY! A když říkám hory, tak myslím HORY, protože většina vrcholů má přes 4000 m.n.m. a nejvyšší Mount Bogda měří 5445m.
Tenhle horský resort je známý především díky Tian Chi, což v překladu znamená Nebeské jezero. Leží přímo pod horami ve výšce 1900 m.n.m. a většina turistů se dostane pouze sem, projdou se s deštníkem v ruce a v lodičkách na vysokém podpatku, dají si oběd a večer vyrazí zpět do Urumqi, a pochvalují si, jak si pěkně užili přírody. Vzhledem k faktu, že byl týden prázdnin, se okolí jezera opravdu hemžilo spoustou lidí, no nic pro nás. Hned jsme se vydali na úprk, protože jak jsme správně předpokládali, na druhém konci 3.5 km dlouhého jezera a ani dál v horách nebyl nikdo. A to nikdo berte doslova, za čtyři dny jsme nepotkali ani živáčka!
Do večera se nám podařilo dojít na druhý konec jezera a pomaličku stoupat do hor. Naše první tábořiště bylo uprostřed zelených kopcovitých pastvin, hned vedle divoké horské řeky. Postavili jsme stan, navečeřeli se a zhruba kolem deváté hodiny zalehli, abychom měli hodně sil na zítřejší náročný výstup.
„Já už nemůžu...”
V neděli se má nic nedělat, ale my se dle tohoto hesla rozhodně neřídili. V okamžiku, kdy jsme po snídani nahodili na záda batohy, jsme věděli, že to nebude sranda. Jít do hor je jedna věc, ale jít do hor s 15ti kilovým batohem (a to ten Mišákův byl ještě dvakrát těžší) je věc druhá. Ale i přes fyzickou námahu a únavu jsme byli stále schopni vnímat a užívat si krás přírody, která tady rozhodně nešetřila, některé pohledy nám braly dech. Čisté ničím nezničené panenské prostředí, zelené kopečky, zasněžené hory v pozadí, no co jsme si mohli více přát? Pohádka. Přesně to, co jsme po těch čtyřech měsících ve věčném čínském mumraji potřebovali jako sůl. Jen cesta byla víc a víc strmější, čím výš jsme se dostávali, tím se batoh zdál těžším. Opravdu jsme v šest hodin večer padli vysílením na jednom travnatém kopci a už v osm hodin zařezávali. Na čerstvém horském vzduchu a s unaveným tělem se pak spí dvanáct hodin, ani nevíte jak.
Až na vrcholky hor...
Opět musím pochválit Mišáka, který měl po probuzení geniální nápad: necháme většinu věcí a stan na místě (opravdu jste se nemuseli bát, že by vám tady mohl někdo cokoliv ukrást. Jo, kdyby to tak fungovalo všude), vyrazíme do hor jen s nejnutnějšími věcmi a večer se vrátíme zpět. Už jsme se zcela vzdali našeho původního záměru dojít do základního tábora pro výstup na Mt.Bogdu, s naší rychlostí to prostě nebylo možné zvládnout a tenhle náhradní plán zněl opravdu rozumně. Hlavně ta představa, že si musím ráno opět nahodit batoh na záda, mi způsobovala noční můry.
Zhruba v deset hodin jsme tedy “nalehko” vyrazili dál, s nadějí, že bychom nakonec mohli dojít až do toho “basecampu”. Po chvilce se nám otevřel nepopsatelný pohled na Mt.Bogdu, a v tu chvíli jsme pochopili, proč všude píšou, že tuhle horu je možné vylézt jen po dobu dvou měsíců v roce a s patřičným tréninkem, zkušenostmi a vybavením. Nádherná hora se třemi ostrými vrcholy, s metry sněhu a obrovskými ledovci na svazích, kde už jen pomyšleni na výstup je dostatečně nebezpečné. Vzadu byly vidět vrcholky dalších pětitisícovek zcela zasněžené a v mracích. V témže okamžiku už jsme se dostali na hranici sněhu, a jak jsme se předešlý den potili na sluníčku při 30°C, tak tady přišly na řadu bundy, flísky, čepice a rukavice. A hory se zřejmě v daném momentě rozhodly, že když už jsme se vyškrábali až sem, tak ať z toho něco máme. Během patnácti minut se celá Mt.Bogda zahalila do mraku a začalo sněžit. Honem jsme se obrátili směrem k naší základně a zalezli do stanu, kde já jsem poprvé v živote zakusila, jaké to je, když sněží na stan. Fakt byla zima, takže jsme si uvařili ve stanu fazole s párkem (abychom měli čím “topit”:-), zahráli jsme si pár slovních her a opět padli za vlast cca v devět hodin.
