Ne však nadlouho. Něco málo po půlnoci mě vzbudil nějaký hluk... A nebylo to dvakrát příjemné překvapení, když jsem zjistila, že venku řádí OPRAVDICKÁ SNĚHOVÁ BOUŘE! Ukázková sněhová průtrž mračen, vítr, který už bych si dovolila nazvat vichrem, a aby toho nebylo málo, blýskalo se natolik, že nám to při zablýsknutí osvětlovalo celý stan. Tohle nenechalo klidným ani Mišáka, kterého většinou neprobudí ani rána z děla. Chvilku se mnou solidárně trpěl, ale pak usoudil, že nejlepší bude celé to zaspat. Prostě mě v tom nechal samotnou. Já jsem si strašně přála usnout, ale to se prostě nedalo. Každou minutu jsem čekala, že tohle je naše poslední hodinka, že ten vítr nám odnese stan nebo alespoň zláme tyčky, že minimálně zapadáme sněhem anebo do nás uhodí blesk. Nebudu lhát, že podobný strach jsem měla pouze jednou v životě, opravdu jsem cítila, že jsme v ohrožení života.
Mišákovi to celé došlo až ráno, když otevřel stan a uviděl venku těch 35 cm napadaného sněhu, i náš zpola zapadaný stan. A co naopak neviděl, byla naše cesta, která nás měla dovést zpátky dolů. Jediné, co jsme spatřili, byly nekonečné bílé pláně sněhu a zamrzlé potoky a řeka. Tady teprve začínal opravdový boj o přežití. Venku sice přestalo sněžit a i vítr se celkem umoudřil, ale souvislá vrstva sněhu nám nedávala nejmenší tušení, do čeho vlastně šlapeme: jestli na šutry, do kleče, do navátého sněhu či do potoka. Měli jsme opravdu slušně staženou prdelku strachem. Ještě před dvěma dny jsem litovala, že jsem si nevzala kraťasy, ale teď už jsem si nadávala, že nemám pořádné rukavice a návleky na sníh. Už jsme ani nevnímali tíhu batohů, které byly po ujedení většiny jídla a vypití vody na zádech přece jenom snesitelnější, aspoň jsme se lépe bořili do sněhu. Byly momenty, kdy jsme se během sekundy propadli do obrovské sněhové zavěje a vyhrabávali se po pás ze sněhu. Mé modlitby však byly vyslyšeny, sněžit přestalo. I obloha se umoudřila, černá mračna ustupovala, a než jsme se dostali dolů, tak už sluníčko krásně hřálo a postupně jsme odhazovali další a další části oblečení.
Během sestupu se nejenže oteplovalo, ale ubývalo i sněhu. Když jsme něco málo po poledni přišli k jedné zemljance, kde jsme si uvařili oběd, věděli už jsme, že z nejhoršího jsme venku, a pokud si žádný z nás nic neudělá, tak s velkou pravděpodobností výlet přežijeme. Padla zde i již legendární věta, v podobě Mišákovy otázky, „Kamčo, nevíš, proč jsme nejeli do Kashgaru?” Ale už bylo dobře. Teprve teď jsme si začali otevřeně povídat, jaký jsme měli oba strach a co všechno se mohlo stát, hlavně jaké to bylo štěstí v neštěstí, že přestalo sněžit a nepadla mlha.
Zbytek cesty už byl příjemný, krásně teplo a sluníčkově. Na jednom z míst jsme vybalili všechny naše mokré věci, takže vzniknul malý stanový lágr, a během hodinky bylo všechno suché. Pomalu jsme měnili náš původní záměr jít večer spát do kazašské jurty u jezera, a místo toho jsme našli krásné místečko na stanování v malém smrkovém lese, který vypadal úplně stejně jako u nás doma. Rozdělali jsme ohýnek, uvařili nudlovku ze sáčku a opět si libovali, jak je krásně na světě.
Zpátky do civilizace
Když jsme další den kolem poledne dorazili zpátky k jezeru, bylo tam třikrát tolik lidí oproti minule. Hned jsme si uvědomili, že nám vůbec nechyběli, ba naopak. Jak to bylo kouzelné nikoho nevidět, neslyšet, opravdu jsme si maximálně odpočinuli, i když na druhou stranu se jednalo o opravdu vyčerpávající výlet. Obnovili jsme síly do dalších měsíců v Urumqi.
Cesta zpátky byla OK, až na jízdné, které nás opět stálo dvakrát tolik než Číňany. Takhle to tady holt funguje a je to naše vlastní blbost, že kašleme na čínštinu a nedokážeme se s nimi dohádat. Že jsme zhruba čtyřicet minut seděli ve stojícím autobuse a čekali nevím na co... Asi na to, aby se všichni mohli dodívat na ten „úžasný“ čínský film, ve kterém hlavní hrdina svým bojovým uměním pobil celou armádu nepřátel. Film opravdu skončil v okamžiku, kdy jsme vjeli do Urumqi.
Výstupem na autobusovém nádraží jsme prohlásili náš výlet za skončený, úspěšně přežitý a rozhodně nezapomenutelný a neopakovatelný. Protože KDO NEZAŽIL, NEUVĚŘÍ! Opět o jedno dobrodružství víc, a jestli to takhle půjde dál, tak další už najisto nepřežijeme:-)
Shrnutí
Co si člověk nejvíce uvědomí? Především jak je proti přírodě malý pán, jak je příroda (a počasí) nevyzpytatelná a jak neuvěřitelně se dokáže změnit během necelých dvou hodin. Jak je člověk se všemi svými moderními prostředky proti přírodě bezbranný a jak mu nedochází, co všechno se může stát. A na druhé straně člověk bytostně cítí, jak mu příroda dodává síly, energii, jak je v ní šťastný, a jak málo k tomu stačí. Navíc kdy se mu poštěstí prožít během pěti hodin hnedle tři roční období: z kruté zimy přes zelené jaro až do horkého léta.
Naše nejpoužívanější věty:
“To je krása!”
“Já už nikam nejdu!”
“Jsem zpocený/á jako kůň.”
“Chceš napít?”
“Stojí nám tohle za to? Stojí!”
“Kdybychom tak měli mapu…”
“Máme víc štěstí než rozumu.”
Poděkování:
Našemu stanu: že neprosněžil a nepromokl a neprofoukl a neodletěl, a tyčky že všechno udržely.
Našim spacákům: že nás udržely v teple.
Našim trekovým botám: že jsme si na těch kamenech a propadáních se do sněhu nevyvrtli nebo nezlomili nohu.
Horám: za tuhle zkušenost. Člověk snad bude opatrnější:-)
Jeden druhému: za vzájemnou podporu a dodávání odvahy.
Všechny postavy a zážitky v tomto příběhu jsou skutečné a celé je to nic víc či míň než holá a čistá PRAVDA.
Děkujeme, jestli jste se dočetli až sem, a doufáme, že si vezmete z našeho příkladu ponaučení a nepolezete na prvního máje do hor. No právě teď mi došlo, že i přesto, že jsem přečkala ohrožení života, stejně nakonec umřu na uschnutí, bo jsem nebyla políbena pod rozkvetlým stromem. Počítá se políbení pod zasněženou pětitisícovkou?:-)
Mějte se moc krásně, těšíme se na zprávy od vás, užívejte májového měsíce a my se brzy ozveme s nějakými méně hrůznými příběhy.
Vzpomínají Kami a Michal