Datum: 27.6. 2005
Pohádka z čínsko-rusko-kazašsko-mongolských hranic
(aneb Jak jsme se báli medvěda:-)
Tak vás pěkně vítáme u dalšího z dílů našich “Výprav za čínským dobrodružstvím”. Předem uklidňujeme hlavně rodiče, tentokrát nemáme žádné hrůzné historky a vše proběhlo bez jakékoli újmy na těle i na duši, pouze s jednou ztrátou čepice a slunečních brýlí. Ale pár zážitků, které stojí za popsání, přece jen bylo.
Cíl naší druhé dovolené byl bez větších hádek rozhodnut před měsícem, když nám už asi třicátý Číňan doporučoval výlet k jezeru Kanas. Čínská doporučení o tom, kam stojí za to se podívat, probíhají asi takhle:
Čech: “Co myslíš, stojí za to jet na Kanas?”
Číňan: “Určitě! Je to jedno z nejkrásnějších míst Xinjiangu! Vypadá to tam jako ve Švýcarských Alpách! Úplná pohádka…”
Čech: “Kdy jsi tam byl?”
Číňan: “Já tam nebyl, ale všichni říkají, že je to tam nádherné…”
Ale musíme uznat, že ti, kteří tam byli, i ti, kteří naopak ne, měli naprostou pravdu.
Museli jsme absolvovat docela náročnou cestu autobusem až na úplný sever naší provincie, trvala 13 hodin. Ale ať už mají Číňané většinu věcí nedokonalých, tak ohledně dopravy z Urumqi na Kanas smekáme klobouk; i když možná to bylo jen o štěstí. Slyšeli jsme už varující příběhy o cestě, která trvala 25 hodin a pasažér musel být polovinu času přilepený k držátku sedadla před sebou, aby nevyletěl ze svého... Je pravdou, že téměř 800 kilometrová cesta do Burqinu vede z větší poloviny pouštňačkou („polní“ cestou v poušti), která o pojmu ASFALT nikdy neslyšela. Největším pozitivem bylo, že jsme si zaplatili lístek do tzv. “spícího autobusu”, kde jsou opravdu místo sedaček normální dvoupatrové postele. Luxus. Cestující jízdu tam i zpátky prospal a ještě byl automaticky přehazován z boku na bok.
Do Burquinu, našeho přestupního městečka, odkud jsme pak jeli na Kanas taxíkem, jsme se dostali na minutu přesně. Mysleli jsme, že něco takového v Číně prostě není možné a vida, i tady to občas funguje. I na taxíka jsme měli štěstí, hádalo se o nás asi 5 taxikářů, kdo nás odveze k jezeru. 160 kilometrová cesta horami a loukami s bílými kazašskými a mongolskými jurtami zabrala po krásné asfaltce opravdu pouhé plánované 3 hodiny.
Na Kanas jsme dorazili brzo odpoledne, takže jsme měli dost času se porozhlédnout a udělat bojový plán na následujících 5 dní. Tentokrát jsme byli opravdu lépe vybaveni než posledně, měli jsme tři mapy (které nám nakonec byly na dvě věci...), dva batohy jídla, oblečení na zimu i na parné léto. Jediný problém byl, že Mišák moc čte a věří historkám babek kořenářek, takže poslední 4 hodiny před odjezdem strávil místo balení čtením instrukcí, co dělat, když člověk v horách potká medvěda. Přečetl si, že na Kanasu jsou medvědi a že nemají na práci nic lepšího, než stopovat české turisty. Oni nějací medvědi kolem jezera a v okolních horách asi budou, a je fakt, že jsme si díky nim užili spoustu srandy i strachu, ale nakonec jsme se báli zbytečně, žádného medvěda jsme ani koutkem oka nezahlédli. On Kanas je celkově nebezpečná oblast, kromě medvědů tam údajně v jezeře žije příšera, prý 20ti metrová ryba s velkou hlavou, která žere koně pasoucí se na březích, a kterou lidi viděli asi tak jako Mišák jeho medvěda:-)
Takže Mišákova posedlost medvědem zcela změnila naše původní plány. Byli jsme nachystaní a zabalení pro 4denní přechod hor se zastávkou u Černého jezera a s pozdějším dvoudenním zakotvením u jezera Kanas, ale program se změnil, a nakonec se docela divím, že jsme statečně dokázali spát dvě noci ve stanu v lese. V podstatě se první dva dny veškerá naše konverzace netočila kolem jiného tématu než „medvěd“, a první večer byla dokonce potvrzena hrůzným zvukem ozývajícím se z blízkého lesa, ze kterého nám běhal mráz po zádech. Oba bychom byli přísahali, že to nemohlo být nic jiného než MEDVĚD! Krve by se v nás nedořezali, a tím celý náš plán na jakýkoli několikadenní trek vzal definitivně za své. Okamžitě jsme se spakovali a vzhledem k tomu, že bylo něco po 7. hodině večerní, jsme rychle řešili, kam se schovat, aby tam medvěd nenašel náš stan. Samozřejmě ihned došlo na Mišákova z internetu vyčtená protimedvědí opatření. Všechno naše jídlo (tři velké igelitové tašky) za chvilku viselo vytažené na stromech do výšky 4 metrů asi 200 metrů po větru od našeho stanu, společně se zubní pastou, krémem na opalovaní a všemi těmi pochoutkami, které medvěd rád:-) Kolem 21.30 hod jsme zalezli do stanu, abychom to celé co nejdřív zaspali. Přiznáváme bez mučení, že jsme se oba docela slušně báli. Ne, my prostě nemůžeme zůstat spát ve vesnici v kazašských chaloupkách jako všichni normální čínští turisti, my se musíme trmácet doprostřed hlubokých lesu a 3km za vesnici, abychom se mohli klepat strachem. Nad ránem nás vzbudil další hororový zvuk neznámého zvířete a opakoval se asi 4x za sebou. Ale ono utéct takhle ráno, ještě za tmy... Stejně nebylo kam. A tak jsme se už jenom modlili.
První noc jsme přežili, a tak jsme si řekli, že tohle místo je snad jakž takž bezpečné, když nás tam ten medvěd nenašel. Navíc ani neobjevil naše jídlo, takže jsme přebalili věci do jednoho batohu, druhý schovali do lesa a vydali se na vyhlídku nad jezerem. Byl to vcelku slušný fyzický výkon, zdolat 700 metrové převýšení po asi 3000 schodech. Ale ten výhled na jezero a okolí za tu námahu rozhodně stál.
Kanas je 24 km dlouhé jezero v horách Altaj, které se nachází už na rozhraní čínsko-rusko-kazašsko-mongolských hranic, a nebýt turistického střediska kolem jižní části jezera, tak je to naprosto zapomenutý kraj, kde lišky (vlastně medvědi) dávají dobrou noc. Takový ten kousek přírody ještě neporušený lidským zásahem, kterých je už na světě tak málo, a kde se můžete kochat neskutečnou krásou čtyřtisícových hor, hlubokých lesů a luk plných desítek (možná stovek) druhů květin, tyrkysovou barvou jezera, zpěvem ptáků a pozorováním orlů, nebo i jen prostým a obyčejným tichem, které už je ve městě něčím nemyslitelným. Celé to bylo o procházkách a obdivování tohoto pohádkového kraje a samozřejmě o focení: určený standard jednoho filmu na den v podobných místech Mišákovi přestává stačit:-)
