Datum: 2.8. 2005
Jedno malé oznámení
Ahoj holky moje,
tak už je to zase nějaký pátek, co jsem se vám naposledy ozývala od nás z Číny. Už mi pomalu začínají šikmět oči, rýži už nemůžu ani vidět (ale aspoň jsem trochu zhubla), a čím déle zde žiji, tím více si uvědomuji, jak jsem ráda, že u nás v ČR máme demokracii. A také že snad jednou budeme s Michalem žít někde, kde nebude nutné svým studentům psát omluvenky, že nemůžou navštívit školení Komunistické strany Číny.
Léto je v plném proudu, každý den 37°C, což je v tomhle odporném městě (Urumqi je opravdu nejhnusnější město, které jsem doposud viděla) docela utrpení, ale bojujeme s tím občasným únikem do hor (ty jsou tím nejkrásnějším v okolí Urumqi) anebo do bazénu. To bych vám také mohla vyprávět dlouhé story, jak si v Číně musíte nechat zkontrolovat nohy, aby vás pustili do vody. Mají tam speciální místnost, kde sedí paní doktorka, která se má podívat na nohy, jestli jsou odpovídající vstupu do bazénu. Stále netuším, podle jakých kritérií se nohy vlastně hodnotí: zaplatíte RMB 1 a můžete si jít zaplavat. Ono zmíněné “má podívat na nohy” používám od doby, kdy jí Mišák ukázal nohy v botách a ona si klidně řekla o ten RMB 1. Prostě totáč jako kráva.
Jinak jsme oba vytíženi v práci, léto je opravdu náročné i pracovně. Michal maká 12 hodin denně 6-7 dní v týdnu, já jsem si zařídila dvě nové skupiny studentů (mám teď 6 skupin), no často má člověk pocit, že nedělá nic jiného než přípravy na hodiny. Ale baví nás to, a na podzim se to zase uklidní.
No ale kvůli tomu všemu vám nepíšu. Mám jednu důležitou událost a chtěla bych se s vámi podělit o své štěstí. Hromadný mail není zrovna nejlepším řešením, ale já vás mám všechny stejně ráda a opravdu nemám kdy psát každé zvlášť. Tak snad mi odpustíte.
Jsem zvyklá, že nic v mém životě neprobíhá normálně, že všechno je nějakým způsobem složité anebo neobvyklé, ale tohle šokovalo i mě, protože by mě to nenapadlo ani ve snu.
Takže čtěte:
Včera jsme si s Mišákem udělali po dlouhé době takový ten úplně obyčejný den volna. Vykašlali jsme se na práci a prostě si vyšli na bazén, kde jsme po odplavaném kilometru odpočívali na sluníčku a četli si náš deník, který jsem psala během naší cesty po Austrálii. Vzpomínali jsme, jak to bylo tenkrát neopakovatelné, a básnili o tom, že jednou takovouhle cestu podnikneme na celý rok s našimi dětmi. (Jen tak mimochodem: příští rok se v srpnu stěhujeme do Austrálie, minimálně na 3 roky, maximálně na celý život.)
Večer Mišák navrhl procházku v Hong Shan Parku (nejhezčí v Urumqi). Veliký park na vyvýšeném místě, odkud je výhled nejenom na to příšerné panelákové město, ale i na hory, které obklopují Urumqi ze tří stran (jsou fakt kouzelné). A tak jsem si řekla, že trocha romantiky nám neuškodí. Sluníčko se pomalu kutálelo k obzoru, a tak jsme si našli místo na jedné skále, odkud bylo krásně vidět. Když pomaličku nastával západ slunce, tak říkám Mišákovi:“Miláčku, přej si něco a v duchu vyslov své přání v okamžiku, kdy se poslední kousek sluníčka schová za obzor. To přání se Ti pak splní.” A když už se celý Večerníček (jak říkáme západu slunce od té doby, co jsme cestovali Austrálií) chýlil ke konci a vršek slunka zmizel z očí, Mišák říká:“Tak já si přeju” a podává mi malou světle modrou krabičku. Já překvapená ji otvírám a ….. Asi čekáte prstýnek nebo tak něco, ale to neznáte mého Mišáka, ten je originální. V krabičce byl…. malý visací zámek! Ale vzápětí opravdu následovala ona nejkrásnější věta na světě:“Will you marry me?” Mně okamžitě vyhrkly slzy do očí a málem jsem ho láskou umačkala. Odpověď byla bez sebemenšího zaváhání:“I will”. Nevím proč, ale některé výroky jsou pro nás tak nějak přirozenější v angličtině.
Teď vám musím objasnit symbol toho zámku. Na tomhle místě v parku si spousta čínských párů slibuje lásku a oddanost na celý život. Je zde místečko, kde je natažený dlouhý řetěz a na něm jsou zamknuty stovky různých zámků, malých, velkých, rezavých, některé se jmény nebo datumy. Je to místo, kde si dva, kteří k sobě patří, slibují celoživotní věrnost. Takže jsme také zamknuli náš zámek, každý si nechal jeden klíček a ten poslední jsme společně s přáním “v dobrém i ve zlém až navěky“ vhodili dolů do propasti.
Bylo to opravdu kouzelné. My dva, my přírodní lidé, kteří jsou nejšťastnější v lese, na vrcholcích hor anebo na pláži, jsme se zasnoubili uprostřed dálnic a paneláků, a na místě, které je nejvzdálenější na světě ode všech oceánů. A ono to vůbec neztratilo nic na své romantice, kouzlu a štěstí tohoto okamžiku.
Vůbec jsem nic takového nečekala, ale už dávno vím, že Michal je opravdu ten jeden jediný, se kterým chci strávit svůj život, ať to bude kdekoli. Stálo to za to, abychom na sebe tak dlouho čekali.
Jsem šťastná.
Svatba bude buď na Mt. Everestu nebo na Pinguin Island v Západní Austrálii:-)))
Tak čekám na novinky od vás, všechny mi chybíte a moc na vás vzpomínám.
Pusu
Kami