Myslím, že většina Číňanů nikdy nepochopí, jak můžeme být schopni strávit jedním výletem na vyhlídku celý den, když oni se tam za 10 minut vyvezou autobusem, udělají si dvě fotky a jedou zpátky (samozřejmě opět autobusem)… Jenomže tohle je přesně, co my máme rádi, takovou tu pohodu, čas vychutnat si každý pohled, prohlížet si ptáčky dalekohledem…
Večer po sestupu (ještě teď nás z těch schodů dolů bolí lýtka) jsme našli náš batoh, postavili jsme stan na stejném místě a šli jsme se navečeřet 200 metrů od stanu, abychom medvěda nedráždili vůní našich zásob. Poté jsme se uložili ke klidné noci, kdy nás nerušily žádné zvuky. Ale aby náhodou všechno nebylo až příliš ideální, vzbudil mě ráno Mišák krásnou romantickou větou:“Tady smrdí hovno!” Zavětřila jsem, a opravdu ano. Začali jsme zkoumat, jestli to nemůže být některý z nás, jakožto důsledek 3denního nemytí se, ale tahle možnost byla vyloučena vzájemným “očucháním” se. Pravá příčina byla odhalena během balení spacáků a karimatek, když jsme na podlaze stanu objevili přímo veprostřed velkou mokrou skvrnu, ze které se linula tato “libá vůně”. Po odklopení stanu na stranu se smrad zdvojnásobil a na čerstvou hromádku pravděpodobně psího (nebo lidského) hovínka se okamžitě slétly mouchy z dalekého okolí. No jo, prostě Kamča chtěla být minulou noc užitečná a pletla se, do čeho neměla: stavění stanu je holt mužská záležitost. Snažili jsme se skvrnu a zápach nějak smýt, ale nemělo to žádný účinek. Ale říká se, že hovno přináší štěstí, a s kým jiným, než se mnou, by se Mišákovi podařilo probudit se na své třicáté první narozeniny na hovně?:-)
Původní plán zněl, že se přesuneme na druhou stranu jezera, kde také zakempujeme na 2 dny. Nevíme už, jak nakonec došlo k tomu, že jsme se po příchodu do vesnice ubytovali v jedné dřevěné ubytovně, na jejíž zahradě jsme původně chtěli jen posnídat. Rychle a bezprostředně jsme se rozhodli, že podpoříme čínský turismus:-) Jestli to bylo způsobeno váhou našich batohů a představou nošení jich na zádech celý den anebo milou čínskou slečnou, která nás obsluhovala… A dost možná i tím, že byla ochotná během 2 minut slevit na polovinu ceny za pokoj. Ale hlavním důvodem stejně byla představa toho smradu v nasem stanu:-) Prostě dost bylo divočiny, vracíme se do civilizace: s radostí jsme na pokoji znovu přebalili jen do jednoho lehkého batohu a vyrazili na cestu kolem jezera.
Daleko jsme však nedošli, neboť jsme cestou kolem řeky vytékající z jezera potkali několik sjiždějících raftů. Když jsme dorazili k molu, odkud vyplouvaly, došlo k dalšímu zcela bezprostřednímu rozhodnutí: Mišák dostane k narozeninám jízdu na raftu. Oba jsme si vždycky přáli to zkusit a kdy jindy, když ne teď, v tomhle nádherném kraji. Měli jsme štěstí, protože normálně jezdí na jednom raftu 8 lidí plus 3 instruktoři, a my jeli pouze s jedním čínským párem. Zapádlovali jsme si sice jen na několika málo místech, ale i tak to stálo za to. Zhruba na čtyřech úsecích byly na řece docela slušné peřeje, kde jsme se pěkně zhoupli, ale nám šlo hlavně o krajinu podél řeky. Jestli jsme si někdy představovali, jak to vypadá v Kanadě, tak to bylo právě tak jako tady.
Další den ráno jsme se přemístili do nového ubytování, protože jsme potkali jednoho Kazacha, který nám nabídl ubytování ve své chaloupce za poloviční cenu, než jsme platili první den. Navíc když jsme uviděli, že jde o takový opuštěný domeček ve stráni nad vesnicí, řekli jsme si, že tohle by se nám mohlo líbit. Žila tam docela početná rodina, respektive několik rodin v malých přístřešcích okolo hlavní chalupy, ve které celé přízemí sloužilo k ubytování turistů. Ale jinak jsme zažili onen pravý nezměněný vesnický styl života, kdy paňmáma vyrábí máslo, pantáta pase krávy a děti se celý den honí kolem chalupy. Škoda, že se s nimi nelze domluvit, bylo by opravdu zajímavé dozvědět se, jak pečou chleba nebo kde se umývají (jediná umývárka, kterou jsme postřehli, byl barel vody na zahradě). Odpoledne jsme se vydali na procházku kolem jezera, náhrada za tu předcházející, kterou jsme kvůli raftování nestihli. Cestou zpátky nás chytil déšť a vypadalo to, že je s hezkým počasím konec. I tak jsme měli štěstí, protože ve zdejším kraji je během léta takové to typické proměnlivé horské počasí, kdy pět minut lije a pět minut je 35ºC pařák. My jsme měli celé tři dny krásně sluníčkově, jen s nádhernými bílými mráčky jako stvořenými pro krásné fotky.
Příští ráno bylo přesně takové aprílové, kdy jsme nevěděli, jak se obléci. Chvilku zima, chvilku vedro, často to vypadalo na sprchu, a my už nevěděli, kam vyrazit, takže jsme se rozhodli dovolenou o jeden den zkrátit a vydali se zpět směrem Urumqi. Ono v nejlepším se má přestat a myslím, že jsme si výlet užili maximálně. Ne že by se nám chtělo zpátky do města, spíše naopak, ale po našich dovolených bývá třeba aspoň jeden den odpočívat. A pak práce (škola) už zase volá:-)
Celý tenhle kousek země je úplně jiný svět. Na jedné straně neposkvrněná krása přírody a dřevěné chaloupky původních obyvatelů vesničky, na druhé pak turistický ruch, který se nezdravě rychle rozvíjí. Máme obavu, že za deset let už to dávno nebude to, čím to je to teď: místo, kam člověk zamíří uniknout od lidí. Ale tohle je zřejmě bohužel nezastavitelný proces celé naší planety.
Za všechno ostatní mluví obrázky a zbytek vám snad jednou popovídáme ústně.
Mějte se všichni krásně, naplánujte si také nějakou pěknou letní dovolenou, a když tak nám o ní taky napište.
Všechny vás moc zdraví a vzpomínají
Kami a Mišák
