Datum: 14.10. 2005
Na Čínském západě
Tak, malá zkouška paměti: pamatujete si úplně první větu z popisu našeho výletu na Mt. Bogdu? Že ne? Dobrá, připomeneme, zněla takto:“Já nechci do Kashgaru, ja chci do hor!”
Začátek líčení naší třetí (a poslední) čínské dovolené by mohl začít obdobně, jen s nepatrnou změnou:“Já chci do Kashgaru a do hor!” A všechno bylo splněno během týdne, který jsme strávili na samém západě Číny, kousek od hranic s Kyrgyzstánem, Pákistánem, Afganistanem a Tádžikistánem. A jestli jsme si začínali myslet, že nás v Číně nemůže už nic překvapit, tak jsme se opět spletli. Kupodivu největším překvapením se nakonec ukázal být fakt, že všechno proběhlo bez sebemenších problémů, komplikací nebo nedorozumění, což je v téhle části světa něco naprosto neobvyklého. No, vlastně jeden malý problém byl, ale ten se vyřešil k naší plné spokojenosti po pouhé půlhodince dohadování.
Ale popořadě.
Dva dny před plánovanou dovolenou jsme stále řešili, zda jet do Kashgaru vlakem nebo autobusem. Časově to vychází nastejno (kolem 24 hodin), rozdíl je pouze v pohodlí a ceně. Když jsme zjistili, co všechno chceme během týdne stihnout, a že z těch 7 dnů strávíme víc než dva v dopravních prostředcích, začal Mišák jednat, a zavolal do školy, jak by to vypadalo s letenkou. A k našemu překvapení letenka byla a stála jen o Kč 600,- víc než cesta vlakem. No a tak jsme v úterý odpoledne zaplatili letenky a ve středu v 6 ráno už opouštěli Urumqi. My dva cestovatelé, kteří už několik let létají po světě, jsme konečně letěli někam SPOLU. Cesta trvala pouhou půldruhou hodinu a po většinu letu jsme měli po pravé straně vrcholky pohoří Tian Shan, s dominantním Vrcholem Vítězství (Pik Poběda - 7439 m.n.m). Doposud jsme jen snili, že si na vlastní oči a zblízka prohlédneme ještě vyšší horu.
1. Seznámení s Kashgarem
V deset hodin už jsme byli v cíli, ve starém muslimském městě Kashgar, kde jako v jednom z mála míst této provincie stále převažuje uyghurská populace nad čínskou. A opravdu je zde cítit úplně jiná atmosféra než v Urumqi.
Ale abychom přece jen náhodou nezapomněli, že jsme stále v Číně, hned první zážitek stál za to. Když jsme procházeli centrem, kde je samozřejmě jako v každém správném čínském městě veliké betonové Náměstí Lidu (tady ho navíc zdobí obrovská socha Mao Zedonga), stali jsme se svědky něčeho, co se nikomu v Evropě už jen tak nepoštěstí. Pod kolosální postavou Maa je velká tribuna, a protože na sobotu připadal čínský Národní Den, probíhala zde generální zkouška vystoupení pro tuto významnou událost. Zdatní vojáci v šedých uniformách čínské armády s rudou vlajkou nad hlavou a se zbraněmi v ruce, mladá děvčata v červených krojích s červenými šátky, pěvecký sbor směle pějící budovatelské písně, no „1. Máj“ hadr. Na pobavení to opravdu nebylo špatné, obzvláště s vědomím, že se tomu můžete už jen usmívat a zavzpomínat si na staré “dobré” komunistické časy (jeden z důvodů, proč jsme přijeli zrovna do Číny).
Zbytek dne už jsme se jen procházeli a vnímali krásy města. Jsou zde opravdu velice pěkná místa, k těm nejhezčím patří náměstí a uličky v blízkosti mešity Id Tah z 15. století. V době tradičních uyghurských festivalů se sem přichází modlit až 20 000 muslimů. Večer tu za melodie romantické hudby stříkají barevně svítící fontány a okolní budovy v islámském stylu jsou příjemně nasvícené. Město na nás udělalo opravdu dobrý dojem, možná proto, že jsme na každém kroku nepotkávali ty uječené Číňany:-)
2. Hurá do Pamíru!
Na tenhle výlet jsme se s Mišákem těšili nejvíc. Kashgar je ok, ale pořád je to jenom město, a my máme města za 10 měsíců v Číně už plné zuby. Jednou za čas prostě potřebujeme utéct, a kam jinam než do přírody, do ticha - DO HOR! Měli jsme obavu, jak se do Pamíru dostaneme a hlavně jak se v té výšce aklimatizujeme, ale všechny naše pochybnosti se ukázaly naprosto zbytečné. Do těchto sedmitisícových hor totiž jede normální linkový autobus. Byla to docela dobrodružná cesta, protože naším řidičem byl slušně cholerický Číňan, který první hodinu řval po všech cestujících, jednoho dokonce cestou vysadil a s druhým to vypadalo na rvačku, která nakonec bohužel nebyla . Když se hoši uklidnili, mohli jsme se už konečně nerušeně kochat nebývalou rozmanitostí horské krajiny, skrz kterou jsme projížděli. Stálo to opravdu za to, protože tento úsek je severním koncem známé Karakoram Highway (cesty proplétající se skrze osmitisícové pohoří vedoucí z Pákistánu). Projíždět malým autobusem mezi dvěma sedmitisícovkami je opravdu zážitek.
Po 5 hodinách nás vysadili u jezera Karakul, kde jsme plánovali strávit dvě noci. Nacházeli jsme se ve výšce 3800 m.n.m, což nezdravým jedincům (kterými jsme v té době rozhodně byli, protože kašel, rýma a nachlazení nás provázelo poslední 2 týdny bez přestání) může už způsobovat problémy s plícemi. Ukázalo se však, že až takové zdechliny nejsme, protože naše těla v podstatě nezaznamenala žádnou výraznější změnu. I když musíme přiznat, že pohled, který se nám naskytl, nám opravdu vzal dech. Ne nadarmo se říká, že tohle místo je za hezkého počasí jedním z nejkrásnějších v Číně. Nádherně modré horské jezero obklopené dvěma gigantickými horami, z jedné strany Muztag Ata (7546 m.n.m) a z druhé Kungur Shan (7719 m.n.m), plus malá podhorská vesnička a nekonečné pastviny s pasoucími se koňmi, velbloudy a hlavně jaky (jak = vysokohorský dobytek). Potkali jsme dva Švýcary a jednoho Australana, kteří byli na cestě kolem jezera, a tak jsme se k nim připojili, protože mířili do vesnice, ve které jsme se chtěli ubytovat. Cestou si nás však odchytil jeden kyrgyzský domorodec a nabídl nám za slušnou cenu přespání i s jídlem, tak jsme mu kývli.
