Přímo pod Muztag Atou je roztroušeno několik desítek domků, které jsou prakticky uplácané z hlíny (z hliněných cihel usušených na slunci), většina z nich má dvě stejně veliké místnosti s kamennou podlahou, starými jednoplotýnkovými kamny, sekretářem a několikametrovým “letištěm” pro spaní, pokrytým pestrobarevnými koberci a přehozy.
Když přijdou “hosté” (turisti), rodina se stáhne do jedné místnosti a druhou poskytne návštěvě s tím, že o ni celou dobu starostlivě pečuje. Všichni lidé žijící ve vesnici jsou Kyrgyzsové. Děti mají rudé tváře spálené od sluníčka a ošlehané větrem. Ženy si potrpí na šperky, i když jsou to třeba jen prstýnky z nějakého plíšku, a nosí docela fešné oblečení, samozřejmě špinavé, protože prachu se tady nevyhnete. V podstatě jediné, co mají, je dům, několik jaků, ovcí anebo osla, a někteří z nich vlastní motorku. Vodu pijí z místního potoku stékajícího z hor, ženské ji nabírají do dvou věder upevněných na dřevěné tyči, kterou hodí na ramena, a šlapou s ní domů. Přišlo nám, že všechnu těžkou práci tu zastávají ženy, chlapi že se akorát prohánějí na koních. Největším zážitkem pro nás bylo, když paní domácí začala rozdělávat oheň v kamnech, a my zjistili, že nepřikládá uhlím, nýbrž pravým sušeným JAČÍM trusem! Konečně nám bylo jasné, na co jsou ty “čerstvě přeryté záhonky”, jak jsem po prvním pohledu označila kousky země za barákem, kde se na sluníčku vyhříval jeden jačí bobek vedle druhého. Něco takového jako stromy nebo keře nebo jakákoli podoba dřeva tu prostě neexistuje, a tak si lidé musí pomoci jak to jde. Opravdu je na obdiv, v jakých podmínkách dokáží žít, hlavně zimě. Léto trvá prakticky tři měsíce, po zbytek roku je zima, sníh a mráz. K večeři jsme dostali výborné domácí nudle se sušeným masem a zeleninou, samozřejmě zakoupenou v obchodě pod horami, protože vypěstovat cokoli v těchhle podmínkách a nadmořské výšce je nemožné. Prostě zapomenutý kus světa, kde se zastavil čas, a my věříme, že lidé zde žijí prakticky totožně jako před 200 lety (tedy až na ty motorky).
V noci byla samozřejmě šílená zima, ale my byli prozřetelně vybaveni našimi spacáky, takže chladno na nás nemohlo. Muselo být pod nulou, protože když jsme vstali do kouzelného sluníčkového rána s modrou oblohou bez mráčku, byla voda v potoce zamrzlá. Ranní ticho, vůně a pohled na zasněžené hory s klidnou hladinu jezera byl úplným balzámem pro naše městem unavené duše.
Kolem poledne jsme se vydali na okružní cestu okolo jezera (asi 10 km), s naší rychlostí a Mišákovou fotománií nám to v podstatě zabralo celý den, takže “domů” jsme se vrátili až kolem 7. hodiny večerní. Z téhle procházky máme několik opravdu výstavních fotek. Večer nám paňmáma uvařila polívku ze sekyrky, jak to nazval Mišák, což já fakt nemohla, protože v tom byly kusy špeku a celé to chutnalo hrozně mastně. Cítila jsem se vinně, že pohrdám něčím, co je pro ně jistě svátečním jídlem, ale fakt se nešlo přemoct. Zapadli jsme do spacáku v devět hodin, čerstvý horský vzduch opravdu unaví.
Ráno jsme celé rodince poděkovali, jak se o nás krásně starali, a nechali jsme se odvézt na motorce na hlavní cestu, kde jsme chtěli stopnout autobus zpátky do Kashgaru. Čekání na bus Mišák vyplnil focením a já obchodovala se dvěma babčami, které také čekaly na bus a chtěly koupit Mišákovy lyžařské rukavice. Nabízely mi celých 9 Kč, tak jsem se jim snažila rukama nohama vysvětlit, že to asi fakt ne, že stály skoro tisícovku a že je určitě ještě budeme potřebovat. Zhruba po 20ti minutách se objevil chlápek s autem, a že nás za RMB 50 odveze do Kashgaru. No byli bychom hloupí, kdybychom to nevzali, protože autobus stál RMB 44. Museli jsme sice hodinu čekat na další pasažéry, ale z těch se nakonec vyklubal pár prima cestovatelů, holka z Francie a kluk ze Španělska, kteří už stihli projet Turecko, Madagaskar, Irán, Pákistán... V těchhle končinách potkáte spoustu lidí na dlouhých cestách přes Asii, většina z nich cestuje rok i déle. Člověk samozřejmě trošku závidí, ale když si uvědomí, že to znamená rok s batohem na zádech od hostelu k hostelu, tak si nejsem jistá, jestli už na tohle nejsme přeci jenom trošku staří a pohodlní.
Když jsme se vrátili do našeho hostelu v Kashgaru, kde jsme spali první noc, objevil se onen JEDEN JEDINÝ problém celé dovolené. Při odjezdu do Pamíru jsme si v hotelu zarezervovali 3 další noci, až se vrátíme z jezera Karakul, protože jsme věděli, že den našeho návratu do Kashgaru je dnem Státního svátku Číny, tudíž město bude plné turistů. Samozřejmě nám při ohlášení rezervace recepční s milým úsměvem oznámil, že tam nic takového nemáme. A že hotel je plný a nemají nás kde ubytovat. Musím pochválit Mišáka za jeho zachování klidu, i za 20ti minutové vyjednávání s velice silnými argumenty, které nám nakonec vyhrálo jednolůžkový pokoj. V téhle situaci, kdy všechna ostatní ubytovací zařízení byla též plně obsazena, jsme mohli být rádi aspoň za tu jednu postel. Vyžádali jsme si nějaké deky navíc, a Mišák že bude spát na zemi. Ale pozor, hotel se opravdu vytáhl, protože když jsme se vrátili z večerní procházky, měli jsme na pokoji další postel. Na Čínu neuvěřitelné!!!
