3. Pronikání do tajů uyghurských trhů
Do Kashgaru jsme se záměrně vraceli již v sobotu odpoledne, abychom se v neděli ráno mohli vydat na známý “Nedělní trh”. Tato každotýdenní událost je snad tím nejzajímavějším, co můžete v Kashgaru prožít, protože jde o jeden z největších trhů v celé Asii, na který se sjedou lidé z dalekého okolí. My začali za městem návštěvou “Trhu živých zvířat”. Obrovská plocha, kde kam se podíváte, tam vidíte (a slyšíte) kozy, ovce, krávy, koně a osly. Slíbila jsem Mišákovi, že mu koupím velblouda a pošlu ho přes poušť zpátky do Urumqi, ale k jeho štěstí velbloudy neprodávali. Zato jsme mohli sledovat stříhání ovcí, zabíjení a stahování, handlování, které bylo nejživější v oslí sekci (proč asi?), a v tom všem mumraji se pohybovali farmáři a dědouškové s tradičním čepcem, který nesmí chybět na hlavě žádného správného Uyghura. Prostě úžasná atmosféra, něco, co už se dneska hned tak nevidí.
Odtud jsme se nechali tuktukem (malá motorová zastřešená tříkolka, jedoucí rychlostí asi 15 km/h) převézt na “Nedělní trh”, který je situován nedaleko od centra města. Na začátku je obrovské parkoviště, kde samozřejmě nemůžete očekávat jakákoli motorová vozidla, nýbrž desítky oslíků s dřevenými vozíky, což je stále nejpopulárnější přepravní prostředek. No a pak už se smícháte s davem a… Je strašně těžké slovy vyjádřit atmosféru, která zde vládne, to mraveniště lidí různých národností a jazyků, to neskutečné množství nabízeného zboží. Seženete tady opravdu všechno, od zeleniny přes koberce, kuchyňské potřeby, klobouky, ručně dělané hedvábí, místní tradiční hudební nástroje, maso oblétané vosami, jablka na uskladnění, kola... Vše až po mastičku z rozmačkaných škorpiónů. Vše je protkáno stánky s jídlem, i když při pohledu na vařené ovčí hlavy nebo kuřecí pařátky se mi občas zvedal žaludek. Tenhle market je prostě a jednoduše nekonečný. Člověk by potřeboval 2 dny, projít ho celý. Mišák podstoupil i oholení místním pouličním holičem klasickou břitvou, no já jen čekala, kdy mu holič začne holit i hlavu (jako většině svých zákazníků), natolik pečlivě se Mišákovi věnoval.
Po třech hodinách v tomhle šíleném mumraji a hluku jsme si řekli, že stačilo. Tohle se totiž nedá popsat, to se prostě musí „zažít”.
Tímto v podstatě končila naše dovolená. Další den jsme si ráno koupili lístek na lehátkový autobus a odpoledne už vyráželi směr Urumqi. Před cestou jsme se vsázeli, kolik hodin budeme mít zpoždění, a světe div se, po 22.5 hodinách už jsme byli “doma” (jízdní řád udával 25 hodin). Ani to nebylo tak dlouhé, díky našim knížkám a postelím, na kterých se jakž takž dalo spát.
Shodli jsme se, že dovolená nemohla být lepší, ale že bylo přece jen příjemné doma shodit bágl, všechno hned vyprat a jít vstříc těm posledním 7 týdnům v Číně. Uvidíme, jaké bude Thajsko, kde ten bágl neshodíme dva měsíce a prát se bude jednou za 14 dní. Ale už se oba docela těšíme, až špinavé Urumqi vyměníme za nějakou pláž, potápění anebo trek v džungli.
Tak tohle byla naše poslední čínská reportáž, do které jsme samozřejmě zapomněli zahrnout spoustu dalších detailů dělajících celou Čínu Čínou, ale ty vám třeba jednou popovídáme ústně.
Mějte se všichni moc krásně a my se vám zase někdy ozveme, zřejmě již z jiné země. Přejeme krásný český podzim a snad vás příští rok všechny uvidíme.
Kami a Mišák
