Datum: 8.11. 2003
Ahojte...
Vítejte u dalšího z mých zápisků z cestování po druhé straně světa. Nebojte, jsem stále v Malajsii, nestihla jsem se přemístit na Island ani na Antarktidu, naopak si užívám této země jak se jenom dá a absolutně to tady miluji. Malajsie je země plná úžasné zeleně, zvláštních vůní, nepředvídatelného počasí, neuvěřitelných rozdílů v životní úrovni a dobrých i zlých lidí (ale zatím jsem potkala většinu těch dobrých).
Co vám chci oznámit s hrdostí v hlase, je především fakt, že jsem v 5.30 místního času stanula na vrcholu své první čtyřtisícové hory. Zdolala jsem ji opravdu bez větších problémů, čemuž stále ještě nemohu uvěřit. Byl to můj sen od chvíle, kdy jsem se rozhodla cestovat do Malajsie, a tento sen jsem si OPRAVDU SPLNILA. A mé pocity se nedají popsat, protože to se prostě musí zažít...
Jsou lidé, tedy jeden konkrétní člověk, který mi tvrdil, že jsem celou svou přípravu velice podcenila. Ale já moc dobře vím, co si mohu dovolit a jak důkladně a na co potřebuji být připravená. Všichni průvodci psali, že je to jedna z nejlehčích hor na světě a že KAŽDÝ, nehledě na věk a fyzickou kondici, může na tuhle horu vylézt. A já mohu potvrdit, že opravdu není potřeba žádných speciálních příprav, prostě se jen rozhodnout a jít!
Celý výlet byl zrealizován hekticky a narychlo, ale já po něm tolik toužila, že jsem prostě musela jednat. Tudíž jsem si po dosti velkých útrapách koupila v pondělí letenku, a v úterý ráno jsem letěla na vedlejší malajský ostrov Borneo, zhruba 3 hodinky letu vzdálený. V poledne jsem dorazila do tamějšího hlavního města Kota Kinabalu. Z letiště mě zadarmo vzal jeden místní domorodec, který vlastnil jeden z hostelů ve městě; dovolil mi nechat si v hostelu batoh a já vyrazila na prohlídku města. Je tady celkem zajímavý trh, velice poučné muzeum o životě zdejších domorodých kmenů, a ještě jsem uvažovala o výletu kolem zdejších ostrovů, ale pak jsem si řekla, že bych se zbytečně honila a dostatečně bych si to nevychutnala. V 17 hod jsem vyrazila busem do národního parku, který je výchozím bodem pro výstup na Mt. Kinabalu. Nejvyšší vrchol měří 4095m.n.m a je to zároveň nejvyšší hora mezi Himalájemi a Novou Guineou.
„Sranda“ začala už cestou v buse, kdy se z ničeho nic ozvala hlasitá rána a začalo se kouřit z motoru. Řidič se závadu snažil opravit tím, že pořád chodil okolo s cigaretou... a nakonec to dopadlo tak, že po hodině volal do KK, že potřebujeme nový bus. Takže jsme čekali další hodinu, než dorazí další autobus.
Tím pádem jsem do parku dorazila místo v 19.30 až v 22.30 hod. Recepce zavírá ve 22 hod, ale naštěstí tam ještě byli. Měla jsem ubytování zaplacené předem, takže mi dali jen klíč plus instrukce, kde najít hostel. A já vyrazila. Vím o sobě jednu věc: mám problémy s orientací po tmě, což se mi opět potvrdilo. To byl opravdu okamžik, kdy jsem si říkala, že fakt nejsem normální a co že tu vlastně dělám... Šlapala jsem ve 23 hodin po tmě džunglí, nikde nikdo a můj hostel také nikde. Nejvíce mne ale děsilo, že bych musela šlapat zpátky. Naštěstí jsem potkala auto se třemi mladými švarnými Malajsijci, kteří byli úplně žhaví mi pomoct, což jsem fakt ocenila. Odvezli mne k hostelu a dokonce mi pomohli i s báglem až na pokoj. Lehla jsem rovnou do postele, protože mě čekalo brzké vstávání.
Ráno jsem vstala v 7 hod, protože v 8 hod jsem měla být na recepci, zaplatit všechny poplatky za výstup a dostat přiděleného průvodce. Speciálně jsem zažádala o někoho, kdo rozumí přírodě, ať mi poukazuje všechny kytky a rostlinky. No málem mě porazilo, když přišel takový 20letý klučina, ještě mu ani nerostly fousy. Měl šílené jméno (říkala jsem mu Zen) a skoro neuměl anglicky. Fakt jsem se cestou bavila některými jeho odpověďmi na mé otázky, např. „Je jednodušší výstup nebo sestup?“ „Ano.“ „Už se tady někdo ztratil?“ „Někdy.“ „A našli jste ho?“ „Ne.“...apod. Ale jinak byl super, ukazoval mi cestou všechno, co bylo k vidění, párkrát jsme i slezli z cesty, kvůli různým rostlinám. Slíbil mi, že až přijedu vylézt horu podruhé, tak že se do té doby naučí anglicky. Tak jsem zvědavá;-))