S Petrou jsme mezitím vyrazily na kole zpátky, že si Roberta vyzvedneme v nemocnici. Před námi bylo zhruba 10km a pořád do kopce, opravdu jsme byly na pokraji sil, a ani ne tak fyzicky jako psychicky. A aby toho nebylo málo, tak najednou slyším šílenou ránu, jakoby někdo vystřelil z pušky. Otočím se a Petřino zadní kolo - 2cm díra, která by se nedala zalepit, ani kdyby všechny věci nebyly v Robertově batohu v nemocnici. Představa šlapat 8km do kopce pěšky... Naštěstí jsme byly prozíravé a nejely lesem, nýbrž normálně po silnici. Snažili jsme se stopnout si auto, ale v Austrálii se fakticky nestopuje, a navíc to vypadalo, že se nám prostě a jednoduše nechce šlapat do kopce. Jasně že nám nikdo nezastavil.
Volaly jsme i jednomu mému kamarádovi, ať pro nás přijede autem, ale nakonec jsme štěstí měly. Zastavil nám člověk, který dělá správce národních parků okolo Perthu, a vzal Petru autem k nemocnici. Já si štreku bohužel odšlapala na kole, protože pán dvě kola do auta naložit nemohl, a opravdu jsem si tu cestu odtrpěla, koneckonců jsem tou cestou už jednou jela a tudíž jsem věděla, že je to 8km pořád do příšerného kopce. Ale k nemocnici jsem zdárně dorazila, a byla jsem opravdu ráda, že jsme všichni živí a hlavně že Robert je v pořádku. Přijel pro nás můj kámoš, protože Robert nemohl jet na kole (doktor mu to zakázal), ale do auta se samozřejmě nenarvaly všechna tři kola, takže já opět a zase pěkně poctivě šlapala až na okraj Perthu, odkud jsem pak jela vlakem domů. Jako jediná z celé výpravy jsem opravdu absolvovala těch 75km....:-)
Petra, ještě než odjeli autem, mi řekla, že jsem jediná, která z akce vyvázla bez následků. Přitom kdybyste viděli moje 30 let staré kolo za 40 dolarů, řekli byste si, že jsem skutečně praštěná, když s něčím takovým vyrazím na 150km v buši. Ale já už toho na mém kole najezdila tolik, že na něj nedám dopustit, nikdy mě nezklamalo.
Svůj podíl smůly jsem si vybrala den po výletě, když jsem zjistila, že nemůžu najít foťák. Prohledala jsem celý byt, ale foťák nikde. Volala jsem Petře, jestli náhodou není u nich, ale věděla jsem, že jsem ho celou dobu měla ve svém batohu. Doteď nechápu, kde ten foťák zůstal, ale faktem je, že ho nemám, z čehož jsem strašně smutná. Byl kvalitní a dost drahý, ale co mě mrzí nejvíc, jsou fotky, které v něm zůstaly. Foťák si můžu koupit nový, ale ty fotky už nikdy neuvidím.....
Takže to by byla má krátká reportáž z naší cyklistiky buší. Opravdu nezapomenutelný zážitek, ale jsem ráda, že jsem jela právě s těmi lidmi, se kterými jsem jela. Protože všechny kritické situace jsme zvládli bez lamentování a s chladnou hlavou. Velice nás to sblížilo.
zdraví Kitty (Kami:-)
Fotky: zdroj net