Datum: 3.10.2003
„Nejezděte“ do buše, aneb nejhorší výlet mého života:-)))
Vítejte u dalšího dílu popisu mých zážitků. Mám za sebou o co kratší, o to nezapomenutelnější výlet, který jednou budu (doufám) vyprávět svým dětem. Vše, co je zde psáno, je pravda a nic než pravda, všechny osoby a místa jsou skutečná. A jsem opravdu zvědavá, který blázen se mnou pojede do Keni na kole:-)) Po tomhle výletu jsem si totiž opravdu přiznala, že nemůžu jet sama, protože nikdo nikdy neví, co se všechno se může stát.
Tento výlet jsem ale absolvovat musela, jinak bych z Austrálie neodjela. Plánovala jsem si ho už dva měsíce a původní plán byl jet na týden a sama... Jsem ráda, že jsem to neudělala, protože byste mě už nikdy neviděli:-))
Máme tady v západní Austrálii speciální cyklistickou stezku, která vede z Perthu do Albany na jižním pobřeží. Měří 1000km a je určena opravdu jen pro horská kola, trasa vede buší a přírodou, a také podél jezer, je prostě nádherná. Po stránce přírody ten výlet opravdu neměl chybu: jedete pořád lesem, posloucháte ptáky (hlavně řev papoušků), sledujete neuvěřitelné množství kytek, které jste v životě neviděli (západní Austrálie má nejvíc druhů květin na světě), cítíte pouze vůni lesa... Jediným problémem je, že musíte šlapat na kole do příšerných kopců a po úzkých cestách. Leckdy je to problém vyjít pěšky, natož šlapat na kole. Opravdu jsme byli vyřízení, a to já mám ještě docela trénink, narozdíl od kamarádky a jejího přítele, kteří seděli na kole poprvé, co jsou v Austrálii.
První problém vyvstal, když začalo zhruba v 17 hodin lít jako z konve, a my byli stále 25km od místa, kde jsme měli přespat. Takže jsme nahodili naše speciální modré nepromokavé pláštěnky, narazili cyklistické helmy a vypadali jsme jako ufoni :-)
Původní plán zněl jet na 4 dny a ujet 350km. Říkali jsme si, že 80km denně je úplná pohoda. Ha ha ha.... Kilometr tamější cestou v lese se namáhavostí rovnal třem kilometrům po asfaltce. Bohužel první den ráno lilo tak hodně, že absolutně nepřicházelo v úvahu vyrazit, museli jsme akci o den posunout.
Výlet jako takový začal tím, že se Petře po prvních 15ti km rozbilo kolo. Naštěstí jsme se nalézali na místě, kde byly poslední známky civilizace, takže jsme šlapali zhruba 4km do cyklistického obchodu, kde Petře vyměnili ložisko, a mohlo se pokračovat dál. Dohodli jsme se, že se nebudeme honit, protože už bylo 13. hodině, a že dojedeme pouze k první chatě; chaty jsou rozmístěny po každém 40tém kilometru, což mohlo být cca 42km. Opravdu jsme si to užívali, i když to bylo fyzicky velice náročné. Dvakrát jsme museli přejíždět řeku, takže jsme byli po kolena mokří, navíc nebylo kdovíjak teplo, ale byli jsme šťastní, že jsme vyjeli a fakt nám nic nechybělo. Ale radost nás přešla kolem 17. hodiny, když jsme zjistili, že jsme v polovině a že bude za hodinu tma. Jste uprostřed lesa, ani nevíte kde, nikde nikdo, a nezbývá vám než jet...
Takže jsme nasadili opravdu kosmickou rychlost, bylo to jako závod horských kol. Opravdu jsem se cítila jako v soutěži a výhrou bylo přežít, protože být po tmě v buši je šílenost sama o sobě. Ale stejně jsme se osudu nevyhnuli a poslední hodinu jeli v naprosté tmě a tichu, naštěstí jsme měli všichni světla. Ale do zpěvu nám rozhodně nebylo. K dovršení všeho jsme se ztratili, nějak jsme přehlídli značku a jeli asi 4km úplně špatně, takže jsme se museli vracet.... Nedokážete si představit náš pocit, když jsme v 19.20 dorazili k chatě. Fakt jsme měli strach, že to nenajdeme. Byli jsme úplně zničení, navíc jsme už ani vodu neměli, takže hned každý z nás vypil asi litr vody na ex a udělali jsme si velký piknik ze zásob, které jsme táhli na zádech (což byla další z výletových brutalit: nebolely mě ani tak nohy, jako záda a krk, od toho debilního batohu).
Už jsme se pomalu ukládali ke spánku, když v tom Robert vydal dosti zděšený výkřik. Svítil baterkou na největšího pavouka, jakého jsem kdy v životě viděla, a první, co mě napadlo, bylo, že je to tarantule, ale ty naštěstí v Austrálii nežijí. Ale i tak je zde spousta pavouků, kteří jsou jedovatí. Robert hned, že nebudeme spát, co když nás ten pavouk kousne... Načež jsem se rozčílila, jestli je normální, vždyť jsme ujeli 75km, zítra máme jet to samé, a on nechce spát.
Nakonec jsme dali dohromady hlídky a každý byl vzhůru dvě hodiny, zatímco ostatní spali. Noc jsme zdárně přežili, nasnídali se a vyrazili na cestu zpět. Řeknu vám, prvních 500m jsem myslela, že umřu a že není jakákoliv šance, abychom ujeli opět 75km, ale po 10ti minutách jsem byla v pohodě a jelo se mi mnohem lépe než den předtím.
Vše se začínalo měnit k lepšímu a vypadalo to, že ten druhý den si skutečně užijeme, bylo krásně sluníčkově a měli jsme dostatek času, vstávali jsme v 6 ráno. Vyfotili jsme si 2metrové kaktusy, prostě paráda; alespoň do doby, než jsme dojeli k místu, kde jsme se rozhodli mít oběd. Dorazily jsme tam s Petrou dříve a čekaly na Roberta. Přiřítil se asi za dvě minuty, kosmickou rychlostí, a to se mu stalo osudným. Dostal smyk (občas byla cesta natolik písková, že se nedalo jet, jak hluboko se kolo bořilo), přeletěl přes řidítka a spadl. Kolo na něho a řidítka ho bohužel bouchla do hlavy. Byl celý odřený, ale zdálo se, že je v pohodě. Sedl si na lavičku..... a během 10ti vteřin se začal podivně třepat a ztratil vědomí. Byl úplně bílý, rty měl modré a hlava mu pořád padala dolů, i oči měl zcela bílé, jak mu nešly vidět panenky. Petra se ho snažila probrat, což se jí zhruba za půl minuty podařilo, ale Robert během chvíle upadl do navlas stejného kómatu. Nemohly jsme ho ani zvednout a položit do stabilizované polohy, jak byl ztuhlý, a mně to přišlo, jakoby měl epileptický záchvat. Petra mi poté řekla, že Robert prodělal operaci mozku, když mu byly 3 roky. Jediné a největší naše štěstí bylo, že se to událo na jediném místě, kde stezka křižovala normální cestu. Utíkala jsem stopnout nějaké auto, což ale i tak znamená, že můžete čekat třeba půl hodiny, protože jste v Austrálii... Fakt jsem se po dlouhé době úpěnlivě modlila, ať něco jede. Mé prosby byly vyslyšeny a asi půl minuty poté jelo auto, takže jsem skákala uprostřed cesty a s roztaženýma rukama prosila, ať zastaví. Byl to pár mladých lidí, slečna hned volala záchranku, ale Robert se mezitím probral a začal přicházet k sobě.
Potom už bylo všechno relativně v pořádku. Mladík Roberta odvezl do nemocnice, kde mu po vyšetření sdělili, že kolaps byl způsobený nízkým tlakem, únavou a dehydrací; ale v životě bych nikomu nepřála vidět to, co jsme viděly já s Petrou. Já se opravdu bála, že Robert umře.