Zní to honosně, že ano? Ono dost záleží na úhlu pohledu, pod pojmem dovolená si lze představit ledacos, většinou válení se u moře.
Leč já nejsem typ, který by se válel u moře. Jednak si to nemůžu dovolit, nikdy jsem moře neviděla a nepřipadám si kvůli tomu ani ochuzená, ani zhrzená, a jednak i kdybych peníze měla, rozhodně bych nevyrazila válet se k moři. Takový týden v nefalšovaném Rusku... eventuelně návštěva Černobylu, to je jiné kafe. Aljaška, Kamčatka, Tajga... anebo Afrika. Ale raději trpět zimou na východě než krutým vedrem na jihu. A nekonečné pláně panenské přírody v Montaně, v sedle nefalšovaného quartera, to bych si také nechala líbit.
Ale nechme si zajít chuť, zůstaňme doma. Moje první dovolená... Vymazlený výlet, procestovali jsme toho poměrně dost. Pět lidí, kteří se lisovali ve Felicii, spolu se zavazadly, jež během cesty nepochopitelně nabývala na objemu. Když třem holkám do seznamu akutních věcí napíšete „nebrat nic zbytečného“, můžete si být jisti, že převážnou část nákladu (ano – nákladu, jinak se hromada těch věcí, pod kterými se autu rozjížděla kola nedala výstižněji nazvat) budou tvořit plyšáci, deset dívčích románů v tvrdé vazbě, obří zápisník, jakoby holčina hodlala během čtyř dnů sepsat román o dvou dílech... Ano, pokoušeli jsme se sežrat všechny zásoby od babiček ještě před vjezdem do Prahy, ale bez valného úspěchu, co se týče přetížení vozidla. A to jsem prosím do informativního letáku nezapomněla sdělit, že „kosmetické kufry nadměrných velikostí a další zbytečné věci vyhazuji na dálnici D1 z okna“.
Začali jsme u Pernštějna, pak Boskovice, Vrané u Letovic, Světlá Hora, Karlova Studánka, Vrbno pod Pradědem, Zhoř u Jihlavy a dva dny v matičce Praze... V Praze jsem podlehla nejšílenějšímu záchvatu smíchu. Přespali jsme tajně v bývalém skladu, naskládáni jako sardinky na podlaze. Zima jako v morně, takže když jsem se ráno donutila odskočit si ven mezi bodláky na malou, dostala jsem křeč. Jedna z mých dvou sandálů byla suchým zipem přilepená na Zuzčině hlavě, resp. na Zuzčině hlavě zabalené v kapuci... a to sakra silně, takže jsem dítěti málem urvala i hlavu...
No nechtělo se mi domů, ani trošku. Heh, v Praze jsem se od skupinky trhla a odskočila jsem si do kina, na Návrat krále... Podotýkám, že po osmé. Nasytit se hrdinů a bitev. Super podívaná, bylo nás v sále jenom pět. Tedy až na toho smrada, který tam byl s tatínkem, a doprovázel film všetečnými a především věcnými dotazy typu:“a tati, který je Frodo Pytlík?“
Myslím, že již zcela chápu, proč byl film povolen od věku 12ti let. Zmíněné dítě nedosahovalo ani deseti, a po oslavách v Rohanu jsem si nezdvořile odsedla asi o deset řad před ně. Věčná škoda, že tatínek toho chlapce neodešel na toaletu. Škoda, že neumím po tmě střílet pohledem...
A jak se mi líbí v Jeseníkách... super. A jestli se může na kole nahoru na Praděd, tak je jasný, kam se pojede příště na vejlet. Prý je super kukanda v Červenohorském sedle, což jsme nestihli - mou vinou, jak jinak. Víte, jak draace nařizuje budík, když se má vstávat po půl pátý? Jednoduše: 5:45 hod.
Z matiky jsem právem měla dostat šestku.
Také jsem úžasný navigátor. Tradičně jsme se zamotali v Bruntále (já to město nenávidím, protože mi kazí navigátorskou reputaci)... Vůbec nejlepší byl camp, který jsme hledali dobrou hodinu. Poté, co jsme objeli komplet celou křetínskou přehradu, nám bylo sděleno, že letos je tady stanování zakázáno. Zabloudili jsme celkem třikrát, a jenom dvakrát kvůli mně, což je historický rekord, neb já se ztrácím všude a s železnou pravidelností. I zrušený camp jsme přijali s nadhledem, stan se postavil před panelákem na sídlišti a vysmáto bylo skoro celou noc... V Boskovicích neustále někdo padal na zem, no občas mi připadalo, že se v tom písku válejí schválně, poupátka moje...
Před zraky celého westernového městečka, jak jinak.
Jo, jo, moje první dovolená... Krásných pár dní bez poskakování kolem hajtry. Kočovali jsme, sic v mrňavém autě, ale kočovali: já plus můj spolužák, jež sedával v lavici za mnou, plus tři holky, které chodí ke mně (resp. k mému koni - já osobně je až tak nezajímám), tudíž výjimečná expedice (tzv. za všechny prachy). Neexistuje účinnější antikoncepce nežli tři vypůjčené děti ve věku 13-15 let!!! Že se věčně hádaly, telata, budiž, holky jsou holky. Že mlčely akorát, když spaly anebo jedly, hmmm... ale to jejich remcání "já chci zpátky do Šiklova mlýna, tam to bylo lepšííííííí", to mne skutečně dokázalo vytočit, zvlášť prvních 12 hodin po opuštění Šikláku.
Nemluvě o drobnostech, jakými bylo rvaní se, kdo první zmáčkne čudlík ve výtahu, panika na pražských eskalátorech (a následná výstražná siréna po pokusech zdolat schody ve směru opačném), rozteklé zásoby dva dny starého žužu ponechané za sklem auta na slunci..
Akce se vším všudy. Ale definitivní korunu tomu všemu nasadilo jedno mé dvanáctileté dítě, které se odebralo během filmu na toaletu, a místo vchodem odešlo nouzovým východem. Zmizelo...
Myslela jsem, že mě odvezou do blázince. A to jsem se domnívala, že buranům udělám radost, když si užijí film v multiplexu. Inu, jiný kraj, jiný mrav.
A těch otázek... "tady se fakt prodává uzená zebra?"
Přiznávám, že tohle mě zarazilo, než vyšlo najevo, že se jednalo o uzená žebra, ale ječení při pohledu na volavku... „to je bažant, že jo?...né vlastně néé, krocan, krocan to je!!!" ... to už na mně zanechalo následky. Usínání dámám trvalo pět hodin, no než přestaly krafat, bylo většinou skoro ráno. Takže já s Mářou jsme předstírali, že ty "věci" k nám rozhodně nepatří:o)
A pak že děti jsou radost. Há há há.
Po návratu do „normálního“ života jsem pár dní mluvila natolik vulgárně, že jsem měla strach v práci otevřít pusu...:o)
Fotky v sekci FOTOgalerie:o)
Daja Swito
vzpomínající až na půdu na srpen 2004
